LAPONSKO 1998 Tisk
Napsal uživatel Kolík   
SATURDAY, 07 SEPTEMBER 2019 08:32

VÝLET ZA POLÁRNÍ KRUH DO LAPONSKA

l. srpna - 15. srpna 1998

Kladno - Sassnitz – Trelleborg

1. srpna - sobota

l. den

Vyrážíme asi v 10.30 z Kladna směr Cínovec. Cesta probíhá naštěstí bez zážitků a asi po 2 hodinách přijíždíme na hraniční přechod Cínovec. Po cestě je mezi Slaným a Budyní nad Ohří jedno memento: naprosto zbytečná havárie dvou škodovek, která se stala prakticky před námi. Auta na hadry a velké štěstí, že nejsou mrtví ani ranění.

Cesta do Drážďan je hrozně nudná a pomalá. Němci nekompromisně všude dodržují rychlosti a sichrují to ještě 20 kmih rezervou. Zatím dosahujeme průměrné rychlosti 50 km/h. Teplota vzduchu je navíc 26°C. Na druhý pokus trefujeme dálnici na Berlín. Obchvat kolem Berlína projíždíme okolo 16 hodiny, v obou směrech je ucpaný. V tom našem to zavinila havárka, v protisměru práce na silnici. Poučení: kolem Berlína nejlépe v noci nebo časně zrána.

Cestu z Berlína do Sassnitz volíme přes Prenzlau. Cesta už neubíhá, nejsou tu dálnice, a když, tak staré 'hitlerovky panelovky'. Je tu vidět ohromný rozdíl mezi jihem bývalé NDR. Je to silně zemědělský kraj se všemi důsledky, které s sebou dnešní zemědělství v Evropě nese. Severní východní Německo se mnohem více podobá Česku než Německu.

Kolem 19 hodiny dorážíme do Sassnitz a čekáme na trajekt ve 22.30 do Trelleborgu. Vzdálenost Kladno-Trelleborg je asi 670 km. Současná cena je 170 DM. Trajekt nám málem ujel, protože jsme z dlouhého čekání usnuli v autě. Vzbudili nás na posle í chvíli a byli jsme poslední auto, které na trajekt najelo* Při najíždění jsem ještě málem stačil z rozespalosti nabourat Mercedes asi tak za 150 tisDM.

Ve 2.30 jsme v Trelleborgu a pokračujeme směr Stockholm. Asi po 100 km se ukládáme vedle silnice ke spánku. Ujeli jsme asi 760 km, přesto nemůžu usnout. Diorka spí jako zabitá (= nahlas).

Stockholm – Uppsala - Umea

2. srpna - neděle

2. den

Probouzíme se do zamračeného rána. Je ale teplo a neprší. Teplota se pohybuje okolo 18°C, ideální cestovací počasí Silnice na Stockholm (cca 600 km) je perfektní dálnice kombinovaná se širokou dvouproudovkou. Cesta ubíhá příjemnou krajinou luka, lesy, kopečky. Akorát bych uvítal při těchto dálkách větší cestovní rychlost, ale radši se držíme okolo přikázaných 110 km/h. Milým překvapením je, že na silnicích vidíme spousty Felicií i Oktávek.

Pěkným počasím putujeme až do devíti do večera a pak stavíme stan v lesíku u silnice. Ujeli jsme za den 1144 km a strávili v autě celkem asi 13 hodin.

 

Švédsko - Finsko, polární kruh, Lemmenjoki

3. srpna - pondělí

3. den

Ráno je obloha jako vymetená. Dnes nás čeká dalších 1000 km, překročení severního polárního kruhu a dosaženi Laponska.

Silnice je tu již pouze dvouproudová, ale dostatečně široká a rovná. Provoz je řídký, takže se dá postupovat celkem bez problémů rychlostí 120 - 140 km/h.

Ráz krajiny se pomalu začíná měnit. Nekonečně rozlehlé smrkové lesy střídané velkými jezery ustupují smíšeným borovým a smrkovým lesům s břízou. S hustotou lesa se také snižuje hustota osídlení.

Silnice se vine podél východního pobřeží Skandinávského poloostrova, takže občas na nás vykouknou vody Baltského-moře. Občas přejíždíme říčky a nechápu, kde berou rychlost, když vytékají z takových pahorků. Koupání jsme také okusili, samozřejmě, že voda není jako na Balkáně, ale zatím se tam dá vlézt.

Švédsko - Finskou hranici přejíždíme v Happarrandě, městečku severním cípu Baltského moře, hodiny ukazují 15.30, počasí je nádherné, 20 C, celnice opuštěná a ujeli jsme již 2380 km. Bez zastávky vyrážíme dále na sever podél hraniční řeky Tornionjoki. Při ústí je řeka široká, silná a krásně teče - stačí se na ní dívat, to samo o sobě je již vodácký zážitek. Cesta je tudy delší než přes středisko finského Laponska Rovaniemi, za to je však horší. Slibujeme si od ní, že uvidíme opravdovou pustinu. Uvidíme.

Stálo to za to. Cesta údolím byla nádherná. Polární kruh jsme přejeli, ani jsme nevěděli jak. V městečku Kolari jsme odbočili na vedlejší silnici, nicméně asi významnou, protože i na velké 800 tisícové mapě byla značena žlutě. Asi je tu normální, že i takováto silnice se může obejít bez asfaltu. A tak jsme 80 km pokračovali po hlíně, musím ale říct, že perfektně udusané. Místy se dalo jet i 120. Okolí bylo také zajímavé. Takhle nějak si představuji tajgu - smíšený nízký a řídký les z břízek a občas proložený močálem. Mám dojem, že jsem v jedné z chytrých knih, které mátne s sebou, četl, že jsou tu lesy 'tajgovitého charakteru'! Také už jsme vyplašili první soby. Pravá příroda se již blíží.

Konečně dorážíme do jednoho z cílů naší severní cesty - do Národního parku Lemmenjoki. Je 21 hodin a za sebou máme skoro 3000 km a 3 dny cesty autem a lodí. Akorát je už čas na nějakou změnu. Jen za dnešek jsme ujeli dalších 920 km. Zítra vyrážíme konečně do pustiny.

Pozn.: chata správce parku je přímo po značkách Lemmenjoki, asi 1 1 km od silnice na Inari. Na konci silnice je turistické středisko s hotelem a kempem. Pěkná místa na spaní jsou i mimo.

 

Národní park Lemmenjoki, konečně v pustině

4. srpna - úterý

4. den

Probouzíme se do nádherného, ale chladného rána. Přes noc bylo podle teploměru v autě méně než 3°C. Bohužel se probouzíme až v 9 hodin, takže to na žádný včasný odchod nevypadá.

Nabíráme informace, pořizujeme mapu a v jednu odpoledne konečně vyrážíme. Hned na začátku jsme potkali čtyři Čechy. Jsem trochu překvapený, protože jsme za posledních několik set kilometrů nepotkali prakticky žádné cizince natož pak Čechy.

Park je rozdělen do dvou zón - základní a divoké. V základní jsou značené a udržované stezky a táboří se tu na určených místech. V divoké zóně už nejsou žádné stezky, tábořit se může všude a orientace je možná jen s pomocí mapy a buzoly. Volíme kombinaci.

První den putování zdoláváme 18 kilometrů a musím říci, že nám to úplně stačí. Cesta jde po úbočí řeky Lemmenjoki, která je již v těchto místech klidná, široká a hluboká. Břehy jsou porostlé řídkým borovým lesem, do kterého krásně prosvítá slunce a teplem naplňuje vzduch nádhernou lesní vůní. Řeka má několik krásných zátok a je průzračně čistá. Voda se z ní dá ihned pít. Po cestě jsme vyplašili také jednoho savce. Protože nejsem v přírodovědě vzdělán, popsal bych ho asi jako jelena s parohy do vývrtky. Až se vrátím, budu si to muset prostudovat, abych věděl, co jsme to vlastně viděli.

Takhle si nějak představuju Kanadu, ani jsem netušil, že v Evropě nějaké takové kouty existují. Vegetace je tu z našeho středoevropského pohledu horská, akorát že tady je to asi 250 metrů nad mořem a u nás 1000 mnm.

Po březích míjíme tábořiště, vždy čistá a uklizená, Potkáváme několik skupin doslova trempů, jako kdybych je potkal někde na Sázavě - maskáče, zelené bundy a košile, jenom usárny tu už asi vyšly z módy. Věkový rozdíl trempů je asi tak 5 až 70 let, A pak, že jinde než v Čechách trempové nežijí.

Večer stavíme stan u nádherné bystřiny, Okolí vypadá jako na Šumavě v Mrtvém luhu u pramenů Vltavy, Akorát tady se můžeme chovat naprosto svobodně a kdo sem přijede, tak je tu hostem. Tady už ochranáři pochopili, že ta nádhera je pro všechny a ne jenom pro ně,

Zítra vyrážíme do divoké zóny - bez cest, tábořišť a lidí. Prý tu žijí divocí sobi, losi, medvědi, rysové, vlci a já nevím co ještě. Takže doufám, že ještě něco uvidíme.

 

Lemmenioki - divoká zóna

5. srpna - středa

5. den

Ráno je opět teplo a nádherně. Oproti noci, kdy jsem pěkně vykosil. Dnes vede naše cesta do divoké zóny parku, jak jí tady říkají. Hned zrána se odkláníme od značené stezky a směřujeme proti proudu bystřiny na sever, směrem ke kopcům vysokých necelých 600 metrů. Občas se nám podaří narazit na vyšlapanou cestičku nebo mineme prázdné ohniště. Trochu nám působí nesnáze neustálé obcházení močálů, do kterých nejsme vybaveni. Samozřejmě, že je v těchto místech znásoben výskyt komárů, řekl bych, že je to limita směřující k nesnesitelnosti.

Po dvou hodinách chůze se pěšinka ztrácí úplně a dál už postupujeme podle potoka nebo mapy a buzoly. Před námi se pomalu začíná otevírat výhled na vršky, ke kterým směřujeme. Krajina je tu porostlá jen nízkými břízami zkroucenými do bizardních tvarů, občas je obohatí osamělá nízká borovička. Močály střídají kamenitou půdu porostlou mechem a lišejníky. Viděli jsme zblízka také párek pasoucích se sobů.

Oblé kopce, které jsou cílem dnešní trasy, jsou již kamenité, občas porostlé jalovcem, mechem a lišejníky. I když jsou vysoké pouze několik set metrů, ráz krajiny tu je jako na hřebenech Krkonoš. Chceme zdolat kótu 575, ale jsme již unaveni, tak se stáčíme na západ a sestupujeme k jezerům do údolí, kde bivakujeme.

Široko daleko není člověka a za celý den jsme potkali jednoho. A to ještě nedaleko od značených stezek. Bivakujeme v mělkém údolí se třemi jezery a je tu nádherně. Na les už jsme moc vysoko, takže musím nasbírat dřevo na oheň z uschlých keřů a bříz. Podpaluji pomocí lišejníku a je to paráda, škoda že u nás takový neroste. Oheň tu má totiž taky jednu skoro zázračnou vlastnost - dokáže odehnat všudypřítomná a nesnesitelná hejna komárů.

K večeři si mimo jiné děláme i houby, které jsme nasbírali přes den. Ke konci už jsme je ani nebrali, neměli jsme je kam dávat. A tak máme smaženici jenom z kozáků a křemenáčů, žádné jiné houby jsme totiž nenašli!

Je nádherný večer, ležíme u ohně a koukáme do zapadajícího sluníčka, které ještě trochu hřeje. Ani by se nechtělo věřit, že jsme daleko za polárním kruhem. Až sluníčko zapadne, teplota citelně klesne a večer se bude pohybovat okolo 5<0.

 

Lemmenioki - druhý den v divoké zóně

6. srpna - čtvrtek

6. den

Předpověď, kterou ukazovaly řasy na obloze, se bohužel potvrdila. Na obloze se tvoří kupovitá oblaka, mezi nimi ale ještě prosvítává sluníčko. Šeď některých mraků budí obavy.

Vyrážíme dobýt nejvyšší vrchol těchto kopců, které tolik připomínají Krkonoše. Jenom místo kleče tu roste jalovec. Na obzoru se rýsují další pásma vršků, pravděpodobně je to Národní park Urho Kekkosen., do kterého se chystáme v neděli.

Orientujeme mapu a vyrážíme, jinak se tu totiž moc orientovat nedá. Přecházíme několik údolí a jsme pod kopcem Latnojoaivi, na který chceme. Tak si necháváme dole baťohy a vydáváme se na vrchol. Odměna je nádherná: západním směrem se před námi rozprostírá ohromná pánev nekonečných lesů na obzoru zakončená hraničním hřebenem, za kterým je již Norsko, na jih se přes vršky díváme do základní zóny parku, severně se před námi otevírají bažinaté roviny a na severovýchodě a východě kopce parku Urho Kekkosen. Protože je tu dost chladno, děláme jen dokumentační foto a spěcháme dolů. Sestupujeme z náhorní planiny zpět dolů do údolí.

Krajina se opět začíná měnit a připomíná Šumavu kolem Mrtvého luhu. Jdeme kolem říčky, která se klikatí a my často musíme využívat její koryto k dalšímu postupu. Břehy jsou obklopeny širokými močály zarostlými všemožným houštím. Střídáme tedy cestu korytem a bažinami, ve kterých občas bloudíme. Je dusno, potíme se, mám vlka a bažiny na nás vypouštějí mračna komárů. Ještě by mohlo začít pořádně pršet. Opravdu výživný kus cesty.

Naštěstí se nám podařilo prodrat se na suchý břeh údolí a pokračujeme už v pohodě dál. Dokonce narážíme na zlatokopeckou chatu a claim. Kolem chaty se povaluje zlatokopecké náčiní a v okolí je několik jam, ze kterých se rýžuje písek. Rýžování zlata je tu na některých územích povoleno a asi je to docela populární koníček, Asi tady lze i nějaké zlato najít, protože se tu již rýžuje padesát let a pořád nepřestává. Nakonec bivakujeme na romantickém vršku nad meandrem říčky, který je jako stvořený k přenocování. Tenhle flek jakoby vypadl z nějakého rodokapsu, pod

námi to bublá a my si vaříme další dávku kozáků a křemenáčů. Za celý den jsme nepotkali člověka a myslím, že by se tu o samotě dalo chodit týdny. V některých místech ani není divu. Večer zvládáme i koupačku, ale voda není z nejteplejších. Po obloze se honí mraky, ale zatím nesprchlo. Tak doufám, že to vydrží.

 

Lemmenioki - sestup do údolí

7. srpna – pátek

7. den

Ráno vstáváme s vědomím, že musíme urazit alespoň 25 km. Počasí moc nepřeje, je zataženo a zima. Vyrážíme dolů podél říčky a asi po třech kilometrech narážíme na značenou stezku základního pásma. Po ní se vydáváme, abychom dokončili značený okruh. Cesta vede přes nízké vrcholky a je znovu vidět, že tu stačí i malá změna nadmořské výšky, aby se změnila flóra. Dole v údolí roste borový les, který rychle řídne, snižuje se a s rostoucí nadmořskou výškou se mísí s břízou. A pak stačí několik málo set výškových metrů a zbývají z něj jen lišejníky, zkroucené zakrslé břízy a jalovcové keře.

Scházíme opět do údolí ke čtyřem nádherným srubům. Přesně takovýto srub je moje dávná touha! Po kratším bloudění pokračujeme údolím dál podél zlatokopeckých rýžoviš ť a míjíme další zlatokopecké sruby. K večeru konečně scházíme do hlavního údolí k řece a podél ní kozí stezkou pokračujeme dolů. Tahle cesta mi leze krkem. Jdeme tempem tak tři kilometry za hodinu, jsme pěkně zpocení. Znavení dorážíme do Ravadasjarvi - místa k táboření dokonce se srubem. Je to nádherné místečko v borovém lese na břehu jezera lemovaném skálami. Stavíme stan, rozděláváme oheň a konečně bivakujeme. Zítra nás čeká posledních 15 kilometrů v Lemmenjoki a přesun do druhého největšího parku Urho Kekossen (Lemmenjoki je rozlohou největší) na finsko-ruských hranicích.

 

Poslední den v Lemmenjoki, přejezd do Urho

Kekkosen

8. srpna - sobota

8. den

Dnes nám zbývá posledních 15 kilometrů v Lemmenjoki, největším parku Finska. Ráno ještě dáváme řeč se skupinkou Čechů, kteří jsou tady se zájezdem. Čistě zájezd s trasou Brno - Lemmenjoki. Jezdí sem prý chodit (jako my), rybařit a houbařit (což asi nikdy nepochopím, jet na houby 3 dny 3 tisíce kilometrů). S těmi rybami je to asi trochu jinak. Dokáži si představit, že až budu starý muž, tak si tu pronajmu na čtrnáct dní jeden srub, vezmu pruty a vyrazím. Ideální relaxace a nemusím se bát infarktu ani nepohody.

Dále jdeme prakticky údolím řeky Lemmenjoki stejnou cestou, kterou jsme v úterý vycházeli. Je zataženo, ale neprší, takže cesta ubíhá rychle. Kolem třetí odpoledne dorážíme k autu. Cesta byla značena kilometrovníky a já zjišťuji, že průměrná rychlost tímto terénem na značené cestě je asi 3 kilometry za hodinu. Po neznačené to asi nejde měřit.

Autem vyrážíme do dalšího laponského parku Urho Kekkosen. Je to rozlohou druhý největší park se zlatokopeckou historií. Cesta vede přes městečko Inari, které je naším nejsevernějším cípem cesty. Úmyslně vynecháváme Nord Cap, přijeli jsme za přírodou a ne lovit zeměpisné rekordy. Přes Ivalo jedeme asi ještě 20 kilometrů na jih, až se dostáváme do Tankavaari, střediska Urho Kekkosenu.

Bohužel už nestíháme nikoho v informačním středisku, přenocujeme tedy nedaleko na zlatokopeckém claimu. Za 150 finských marek, to je asi 900 Kč tu lze celý týden rýžovat. Ani to nezkouším, ale dávám se do řeči s jednou zlatokopkou. Opravdu tu nějaké zlato je, ale rýžování je více než hobby - za tři dny vyrýžovala dvě minišupinky zlata.

V Urho Kekkosen chceme zůstat dva až tři dny a pak vyrazit k jihu na hranici polárního kruhu do parku Oulanka, kde si chceme projít Medvědí stezku.

 

Urho Kekkosen - Sokosti

9. srpna - neděle

9. den

Naše první kroky vedou do informačního střediska v Tankavaaře. Už jsme také pochopili, proč měli včera již zavřeno, když měli mít podle nás ještě minimálně půl hodiny otevřeno. Ve Finsku je totiž čas posunutý o jednu hodinu dopředu, což byla pro nás novinka. V perfektně vybaveném informačním středisku jsme strávili asi hodinku, shlédli dokumentární film o parku, vybrali teritorium pro další trek a vyrazili jsme. Vybrali jsme si nejdivočejší část parku Sokosti, která se táhne v těsném sousedství finsko-ruských hranic.

K výchozímu místu jsme se museli přesunout ještě celých sto kilometrů. Vraceli jsme se zpět přes Ivalo, kde jsme vyrazili za šipkou 'Murmansk 303 km,' až k hraničnímu přechodu Raja Josepi. Posledních 50 kilometrů jsme jeli jen po hliněné cestě, ještě tu nestač 1 vybudovat normální silnici. Donedávna to asi byla úplně neprostupná hranice, u hranic se už ale budoval nový hraniční přechod. Od hraničního přechodu to bylo už jen tři kilometry k mostu, odkud vyrážíme.

Od počátku bylo jasné, že tenhle park bude mnohem méně navštěvovaný a divočejší než Lemmenjoki. V části Sokosti nebyly vůbec žádné značené cesty, dalo se tu pohybovat jen s mapou a kompasem. Šli jsme po pěšině, která se vinula podél říčky, občas peřejnaté, občas líně obtékající močály.

Večer bivakujeme na krásném místě v ohbí řeky, která přímo vybízí ke koupání - a tak se do toho dáváme, i když voda je, jak jinak, než studená. K večeři zpracováváme kazící se chleba ve formě topinek a ohromnou hromadu hub. Večerní oheň bohužel přerušuje déšť a bubnování kapek o stanovou celtu narušuje jinak fantastické ticho, které se rozléhá kolem.

 

Druhý den v Sokosti (Urho Kekkosen)

10. srpna - pondělí

10. den

Ráno začínáme cestu brodem a bažinou, potom se vydáváme lesem napříč, abychom přešli do vedlejšího údolí, kterým se budeme vracet zpět. Jako orientační bod nám slouží plot, který tu zabraňuje divokým sobům odchodu z parku. Po několika kilometrech narážíme v údolí konečně na říčku, která líně teče korytem. Jdeme po cestičce, která se vine těsně podél břehu a občas se musíme potýkat s bažinami.

Říčka je zajímavá tím, že má hluboké pískové dno, na které je skrz průzračnou vodu vidět. Tak dlouho provokuje, až podléhám, svlékám se a skáču po hlavě šipkou do vody. Bohužel, tahle je snad nejstudenější ze všech.

Postupně se klidná říčka mění v peřeje, až docházíme k soutoku, kde se asi tři kilometry po proudu upícháváme. Tábořiště je nad řekou, která se pod námi tiše plazí a v těchto místech je již široká více než dvacet metrů. Večer se dokonce roztrhávají mraky a sluníčko z posledních sil hřeje. Kolem sedmé ještě s námi povečeří skupinka kolemjdoucích Holanďanů a po večeři pokračují dál. Opékáme si nad ohýnkem klobásu a připíjíme k tomu z plechovky Zubra a je nám krásně.

 

Poslední den v Urho Kekkosen, přeiezd do Oulanky

11. srpna - úterý

11. den

Do konce parku to máme necelých patnáct kilometrů. Vyrážíme podél velké řeky, která nás dovádí až k mostu, kde jsme předevčírem začínali. Cestou musíme zvládnout ještě jeden brod a jsme u konce. Dáváme ještě hygienickou koupačku v 10°C a úplně ledové řece a vyrážíme. Vracíme se do Ivala, kde doplňujeme zásoby, rezervujeme trajekt a hurá do Oulanky.

Ještě jsme ani nevyjeli z Ivala a vidíme u krajnice stát Holanďany, se kterými jsme včera seděli u ohně. Bereme je tedy asi 300 km na jih. Večer dorážíme do Národního parku Oulanka. Posunuli jsme se za večer asi 0 400 kilometrů k jihu a je to znát. Večer se již stmívá a není tu celou noc světlo jako na severu. Také jsme zpět překročili severní polární kruh a teď se budeme pohybovat několik dní těsně pod ním. Pořád jsme ještě ale v Laponsku. Asi tu také skončilo kontinentální počasí - venku je večer pouhých 6 'C, což se mi na srpen nezdá až tolik. Ráno chceme vyrazit autobusem a příští dva dny se vracet podél řek Savinajoki a Oulanka.

9

Oulanka

12. srpna - středa

12. den

Ráno je jako všechny předešlé dny zataženo, ale neprší. Vstáváme dříve, abychom stihli autobus. Na ten však čekáme marně - máme starý jízdní řád a autobus jel 2 hodiny dříve. Pokračujeme tedy do výchozího bodu autem a měníme plán: autobusem se budeme vracet, snad konečně pojede.

Konečně můžeme vyrazit na cestu. Tento národní park je nejstarší ve Finsku vůbec a je to jeden ze čtyř národních parků Laponska. Původně stezky, po kterých dnes vedou značené turistické trasy, sloužily lovcům medvědů. Dodnes se 95 kilometrů dlouhé trase říká Bears Ring. Stezky vedou po okraji údolí řek Savina, Oulanka a Avento. Řeky jsou zde místy hluboko zařízlé do krajiny, protékají hlubokými kaňony a často tvoří peřeje nebo vodopády. Pro svou divokost jsou také často vyhledávány raftaři nebo vodáky.

Měl jsem obavy, že právě pro svou známost bude Oulanka hodně navštěvovaným parkem a že tu tak bude narušen ten zázračný klid a pohoda, která na nás zatím dýchá ve Finsku z každého koutu. Naštěstí opak byl pravdou: za celý den jsme potkali jen několik lidí a to vždy pouze ve srubech pro přespání.

Trochu jsem zklamaný stezkou - vede spíše nad kaňony a řeka se ukazuje jenom občas. Sem tam se nám naštěstí naskýtá z nějakého ostrohu výhled do údolí na peřeje nebo vodopády.

Celkem lehce zvládáme za den dvacet kilometrů a zůstáváme na noc v nádherném srubu u vodopádů Taivalköngäs. Přes den je už dost chladno a teplota vyhoupne na 10°C, někdy 120 C. Zítra nám zbývá dorazit necelých deset kilometrů k autobusu a začneme vyrážet domů.

 

 

Oulanka- poslední den v Laponské přírodě

13. srpna- čtvrtek

13. den

Noc ve srubu byla nádherná. Jednak v něm bylo krásné teplo, takže se nám ani jednomu nechtělo v noci na záchod, jednak nás příliš nerušilo hučení vodopádu.

Jediným rušivým elementem byla skupinka mladých finských dívek, které přišly do srubu až kolem desáté hodiny. Ačkoliv byly pouze tři, švitořily jako hejno vrabčáků od samého rána,

Dobře jsme se nasnídali a vydali se na cestu. Jelikož jsme měli spoustu času, nijak jsme se nehonili. Dělali jsme poměrně dlouhé přestávky a krátili čas sbíráním výborných borůvek, kterých rostlo kolem mraky, a nikdo je netrhal. Na autobusovou zastávku jsme stejně ale přišli o hodinu dříve. Po minulých zkušenostech s místní autobusovou dopravou jsme se raději rozhodli, že zbývající čas vyplníme stopováním, třeba se na nás usměje štěstí. Netrvalo dlouho a štěstí se rozřehtalo na celé kolo. Svezlo nás asi třetí auto/ tentokrát jich jelo více než tři za hodinu/ osazené dvěma místními muži. A přestože neměli cestu až k našemu autu, byli tak hodní a odvezli nás tam.

Již naším autem jsme se pak na doporučení pána v informačním centru jeli podívat na další vodopád. Ten se jmenoval Kiutaköngäs a o mnoho předčil naše očekávání. Byl dlouhý necelý jeden kilometr a voda v něm se valila nepředstavitelnou rychlostí. S vodopádem máme spojený ještě jeden zážitek. Místní rybáři asi v polovině vodopádu odchytávali nějaké asi vzácné ryby/ bohužel nevíme, jak se jmenují/, značkovali je a vpouštěli zpět do vody na začátku vodopádu.

A pak jsme se již vydali pomalu na cestu k domovu. Cestou jsme ještě svezli dva stopující Němce, dokoupili zásoby chleba a začali hledat místo ke spánku. Nakonec jsme našli příjemné místečko v lese, kde jsme si rozdělali poslední ohýnek a romanticky na něm opekli několik plátků výborného drůbežího luncheon meatu. Usínali jsme s pocitem krásně prožitých čtrnácti dnů.

 

Návrat do vlasti- cesta přes Švédsko

14.srpna- pátek

14. den

Cesta probíhá přesně podle našich plánu.

Dopoledne se ještě zastavujeme v hlavním městě Laponska-v Rovaniemi. Na to, že je pátek dopoledne, městečko poměrně dost žije. Zřejmě se konají nějaké slavnosti, protože na pěší zóně hraje dechová kapela a všude kolem jsou obrovské trhy. Jsme strašně žraví a proto opět dokupujeme zásoby chleba.

Na třetí pokus trefujeme výpadovku na Švédsko. Hranici přejíždíme bez zastavení, pouze se sníženou rychlostí. Ve Švédsku zjišťujeme, že tentokrát je žravé naše vozítko a dokupujeme zásoby šťávy. Dále již cesta probíhá bez problémů a zastávek /pouze na čůrání/.

Na noc zajíždíme na odpočinkové parkoviště se splachovacími toaletami a tekoucí vodou. Uprostřed karavanového tábora si stavíme náš přístřešek. Jako ukolébavka nám zní pískot brzd, odfukování tiráků a houkání projíždějících zrychlených vlaků, takže po dvou hodinách zmoženi usínáme.

 

Konec dobrý, všechno dobré         

15. a 16. srpna

15. a 16. den

Ke konci cesty nám zbývá necelých 2000 kilometrů. Jak se blížíme k jihu, otepluje se. Zatímco na severu teplota vystupovala na 10°C, ve Stockholmu je již přes den 20°C. Děláme tam asi tříhodinovou zastávku. Město žije Water Festivalem a ulice jsou plné lidí a prodejců všeho možného. Odpoledne se posouváme dalších sedm set kilometrů na jih do Trelleborgu. Ještě štěstí, že jsme si z Ivala telefonem zabukovali místo na trajektu, protože všechny jsou již plné včetně nočních linek.

Ráno se dostáváme na Rujánu do Sassnitzu. Je nádherný den a teploty dosahují přes den 26°C. Opravdu je ten rozdíl v zeměpisných šířkách citelný. Dlouhou a úmornou cestou se konečně dostáváme domů. Konec dobrý - všechno dobré a tak výlet do Finska zakončujeme pořádnou večeří v Jenči v restauraci U smrku.

Souhrnem

Ujeli jsme celkem 6380 km a v autě jsme strávili asi 5 dní. Podnikli jsme jeden pětidenní, jeden třídenní a jeden dvoudenní -vandr a de facto jsme všechny výlety podnikli v nejsevernější části Finska v Laponsku. Nejsevernější místo, které jsme dosáhli, bylo město Inari nejvýchodnějším místem byla finsko-ruská hranice asi 200 km od Murmansku.

 

Co můžeme doporučit

Pokud se rozhodne někdo podniknout podobný výlet, určité se držte následujícího:

- v Laponsku je zima jako u nás na podzim

-je tam hodně mokro - dobré boty jsou podmínkou

- jsou tam miliony komárů - hodně repelentu, i 400 ml na týden

- odhodlejte se i do divokých částí parků, chce to ale určitě zakoupit mapu (300 - 400 Kč)

- určitě s sebou buzolu

- jídlo je tam drahé

- určitě si předem zajistěte trajekt tam i zpět - není špatný klobouček s moskytiérou

- nutný je stan s moskytiérou

- nejlepší oblečení je jako na vandr a také taková výbava