Pozn.: tento článek vyšel v XX. čísle časopisu Lidé a země 

CANOL

Šimon Budský

Schopnost dobývat nerostné suroviny z hloubi panenské přírody a budovat stavby uprostřed divočiny svědčí o výjimečném umu člověka, jeho vůli a vytrvalosti. Na druhé straně však tyto činnosti poukazují na lidskou bezohlednost a neschopnost dosáhnout svých cílů v harmonii s přírodou.. Mezi díla, která mohou podat svědectví o tomto přístupu patří i americký projekt CANOL (zkratka pro název Canadian Oil).

Když byly v roce 1941 Spojené státy napadeny japonskou armádou, začali se američtí generálové obávat japonské invaze. Krátce po okupaci Aleutských ostrovů začali pociťovat své slabé místo, kterým byla Aljaška. Rozhodnutí posílit svou vojenskou pozici nebylo ovšem tak jednoduché, protože celá oblast amerického severu neměla jedinou kvalitní přístupovou silnici. A právě tato skutečnost vedla nejvyšší americké politické kruhy k realizaci dvou projektů, které patří mezi nejdražší operace druhé světové války. Prvním byl Alaska Highway - stavba 2400 km dlouhé silnice z Dawson Creek v Britské Kolumbii až do Fairbanks na Aljašce. Druhý, již výše zmíněný CANOL, byl ropovod který měl zásobovat ropou těžkou mechanizaci při stavbě aljašské dálnice a později pak i americké a kanadské oddíly při manévrech na dalekém severu.

V té době byla sice již známa velká ropná naleziště na severu Aljašky, ale jejich využití a samotná přeprava ropy byly příliš nákladné. Proto vojenští odborníci začali prověřovat další naleziště. Konečné rozhodnutí nakonec padlo na lokalitu Norman Wells v kanadské provincii Northwest territories (NWT), která se nachází na břehu největší kanadské řeky Mackenzie.

Tato lokalita nebyla svým výskytem ropy zcela neznámá. Ropné skvrny zde viděl již Alexander Mackenzie, když se pokoušel v roce 1789 objevit severozápadní cestu. Tyto skvrny dokonce daly název této oblasti “Le Gohlini”, což v jazyce indiánů Dene znamená “tam kde se nachází ropa”. První zábory půdy byly provedeny na začátku dvacátého století a první průzkumný vrt byl navrtán v roce 1919 společností Imperial Oil. Ve dvacátých letech pak byla postavena malá rafinerie, která zásobovala naftou usedlosti dále po proudu řeky. Větší poptávka po zdejší naftě začala až ve třicátých letech, kdy se začaly otevírat první doly v okolí Yellowknife a Port Radium (NWT). Výrazný zvrat mělo přinést využití místních ropných zdrojů pro projekt CANOL. Ropa se v Norman Wells těží dodnes, ale je vedena zcela novým ropovodem podél řeky Mackenzie přímo do Edmontonu.

Americká armáda měla v plánu vést ropovod z Norman Wells přes pohoří Mackenzie Mountains do Whitehorse, hlavního města kanadské provincie Yukon. Trasa ropovodu měřila zhruba 970 km. Konstrukce začala v roce 1942. Problémem celého projektu bylo to, že celá stavba byla spuštěna bez souhlasu kanadské vlády. Tato nepříjemná skutečnost vrhla stín na kanadsko – americké vztahy (ostatně podobné chování “velkého bratra” známe i od nás). Stavba trvala až do února 1944. Během ní bylo proinvestováno přes 300 miliónů amerických dolarů. 30 000 lidí budovalo ropovod, silnici a telefonní vedení přes drsnou arktickou přírodu. Celkem bylo nainstalováno 1600 telefonních stanic a položeno 2650 km čtyř a šesti palcového potrubí (cca 10 a 15 cm). Jen na trase ropovodu z Norman Wells do sedla Macmillan Pass (355 km) bylo vybudováno 6 přečerpávacích stanic, 13 kontrolních táborů a zhruba 28 mostů.

Úsilí jaké museli dělníci vyvinout si lze asi jen těžko představit. Drsnost přírodních podmínek v této severní šířce ztěžuje již tak značně namáhavou práci. V létě je nutno se přizpůsobit výkyvům teplot a miliardám komárů, v zimě bojovat proti 40 stupňovým mrazům a silnému větru. To vše společně se šibeničním termínem dostavby kladlo na dělníky obrovské nároky. Při stavbě byla najata také spousta domorodých obyvatel. Pracovali jako lovci zásobující dělníky čerstvým masem, průvodci a piloti, ale žádný nebyl zaměstnán přímo na stavbě, která byla chápána jako čistě americká vojenská operace.

Ropovod musel v krajině překonávat značné překážky. Hned na začátku vedla trasa potrubí přes močálovité a bažinaté pláně u řeky Mackenzie. Následně stoupala přes několik horských průsmyků, náhorní plošinu a horské tundry až do průsmyku Macmillan Pass v hlavním hřebeni pohoří Mackenzie. Toto místo je nejen hranicí mezi provinciemi Yukon a NWT, ale také hranicí kontinentálního rozvodí. Odtud musel ropovod opět přes četná údolí, průsmyky a severské lesy až do Whitehorse. Asi největším problémem pro inženýry a stavaře bylo překonávaní horských řek, které se v době jarního tání dokáží rozvodnit do šířky i několika stovek metrů. Nejnáročnější bylo překonání řek Carcajou, Little Keel a Twitya, které se všechny nachází na straně NWT.

V době, kdy první ropa dorazila do Whitehorse byly již japonské oddíly vytlačeny z Aleutských ostrovů. Strategický význam celé této stavby tak zanikl. Navíc ropovod měl značné úniky a ropa, která byla rafinována ve Whitehorse byla příliš drahá. Proto v dubnu 1945, po méně než jednom roce fungování, byl celý projekt opuštěn.

V roce 1947 byla odmontována velká část potrubí a strženy mosty, ale většina staveb a značné množství automobilů, barelů a spousta dalšího zařízení byla ponechána na místě. Celá stavba pomalu upadla v zapomnění, které trvalo až do začátku šedesátých let, kdy o ni začali projevovat zájem turističtí nadšenci. Zvýšený zájem vedl úřady k založení CANOL Heritage Trail a prohlášení zbytků stavby a jejího zařízení za kanadské národní kulturní dědictví.

Zub času se za více než padesát let pořádně zahryzl do všeho co zde americká armáda zanechala. Silnice je na mnoha místech značně poškozena vodou z jarních tání a mnohé úseky v údolí řek zcela chybí. Ostatní části jsou často zarostlé keři a stromy, až na úzkou pěšinu používanou zvěří, lovci a turisty – dobrodruhy. Stavby jsou již dnes převážně rozpadlé. Přesto však v některých z nich lze stále najít útočiště. Nocleh zde sice není žádným komfortem, ale za nepříznivého počasí kus střechy nad hlavou a funkční kamna vysloveně potěší. Smutné je, že v jejich okolí se stále povaluje spousta harampádí, které je trochu ironicky kanadskými úřady nazýváno „heritage“ (dědictví). Kromě standardních věcí jako jsou pneumatiky, barely a různé části strojů lze najít i nádobí, kusy nábytku a šatstva. Vojáci se opravdu chovají všude stejně.

V dnešní době je silnice rozdělena průsmykem Macmillan Pass na dvě části. Na západní straně, která leží na území Yukonu, je silnice ještě relativně zachovalá a pokud máte terénní automobil, dá se po ní i jet. Za průsmykem, na území NWT, se však mění. Zpočátku je ještě sjízdná na kole, čehož mnozí dobrodruzi využívají. Od řeky Twitya až do Norman Wells je cesta již jen pro pěší. A právě 355-ti kilometrový úsek na území NWT mezi Macmillan Pass a Norman Wells je nazýván CANOL Heritage Trail. Tato trasa a je ve velké oblibě všech turistů, kteří milují pobyt v opravdové divočině.

Opuštěnost těchto hor, spousta divoké zvěře včetně medvědů a vlků, nezajištěnost jakoukoliv technikou - to jsou skutečnosti, které řadí tuto cestu mezi vysoce hodnocené i zkušenými vysokohorskými turisty. Ten, kdo se odhodlá se na ni pustit, musí počítat se všemi druhy nebezpečí. Na celé délce pochodu je jen jedna možnost nouzového volání o pomoc ze soukromého loveckého kempu. Mobilní telefony zde nefungují. Je třeba počítat s teplotami od –5 do +30 stupňů celsia v létě, což je jediné roční období kdy se dá na cestu vyrazit. Několik dní trvající deště nejsou výjimkou. Dravé a ledové horské řeky se podaří překonat pouze zkušeným. Terén je pochodově velmi náročný, obzvláště s těžkým batohem, protože veškeré jídlo si musíte nést na zádech. Přesto se tato trasa dá urazit pěšky za tři týdny.

Značným problémem je také se ke CANOL Trail dostat. Do Norman Wells se můžete dopravit jen lodí nebo letadlem, z Macmillan Pass je to nejschůdnější opět letadlem, což odpovídajícím způsobem zatíží vaši peněženku.

I přes všechny tyto komplikace opravdu stojí za to toto unikátní dílo souboje člověka s přírodou spatřit. Veškeré útrapy vykoupí neopakovatelné zážitky z divokých míst drsné severské krajiny, které jsou jedny z posledních zachovaných na zeměkouli. Lze si jen přát, aby všichni poutníci kteří do těchto končin zavítají, si odnesli nejen úchvatné zážitky z okolní scenerie, ale i poučení o tom jak by se měl člověk k přírodě chovat.