Cíl této akce byl od počátku jasný. Udělat radost našim něžným polovičkám a vzít je také do hor. Takže opouštíme zaběhlý model jednoho base campu a horského lezení a vyrážíme vlastně na trekový výlet. A když to půjde, tak si nějaký kopec vylezeme nalehko. Plán se zdařil. Holkám se to moc líbilo, plakaly jenom párkrát. A jeden pěkný kopec jsme taky vylezli.

Jako hlavní cíl jsme si zvolili Severočujský hřbet. Tady jsme si naplánovali asi 10 denní trek zakončený v dolině Aktru, kde jsme chtěli zkusit vylézt nějaký kopec. Pak se přesunout na Jižní Altaj k hranicím s Čínou a Mongolskem. Bohužel, počasí a Ruská byrokracie naše plány značně změnily.

Trek byl naplánován takto: Začínáme u řeky Aktru, podél hor k jezeru Karakol, přes lehké sedlo do údolí Mašej, k jezeru Mašej, přes Dolní Šavlinské sedlo do doliny Šavlo, jezera Šavlo, sedlo Abyl Ojuk, dolina Abyl Ojuk, údolí Karagem, sedlo Karagem, Dolina Dželo, sedlo Kupol, dolina Aktru. Celkem devět chodících dní. Sedla maximálně 1B. Do těžších věcí jsme se nechtěli pouštět.

Náš perfektní plán se začal hroutit hned na začátku. Z pochybných důvodů jsem nedostali povolení do pohraniční oblasti, takže jižní Altaj pro nás zůstala nedostupná. Začínáme tedy trek s tím, že druhou polovinu výletu doladíme později.

Náš trek bohužel musíme zakončit už u Šavlinských jezer. Tam jsme se po vydatných deštích rozhodli utéct z hor . A to údolím Šavlo, pak Šabaga a přes plato Eštyk Kol do městečka Čibit. Útěk to byl statečný, dva dny stále v dešti, sněhu, blátě a zakončený velmi chatrným mostem přes rozvodněnou řeku Čuju.

Po nutné rekonvalescenci a usušení věcí pokračujeme do tábora Aktru. Tam se setkáváme s Pavlem a Vláďou. Spolu s nimi lezeme na dva kopce, Karataš a Sěžná.

Opouštíme dolinu Aktru a stopem přejíždíme po Čujském traktu do městečka Koš Agač. Po krátkém odpočinku a návštěvě místního kazašského muzea odjíždíme zpět do hor. Tentokrát do doliny Dželo. V této jižní dolině nejsou žádné lesy, jen listnaté keře, v začínajícím podzimu krásně zbarvené.

A to by náš poslední výlet na Altaji.

Praktické rady: Jestli chcete jet na Altaj jenom lézt po kopcích, tak se připravte na časté změny počasí, velmi nekompaktní skálu, která se svým charakteristickým lámáním podobá nejvíce břidlici a silný vítr. Pokud se v těchto podmínkách pustíte do nějaké místní stěny, máte můj obdiv.

Jestli naopak chcete zažít pěkný vandr, projít se ve stepi, vidět jak loví sokol, projít se tajgou, zapadat po kotníky do mechu, vidět stáda velbloudů, místní pastevce na koních bez sedel, tak určitě jeďte na Altaj. Taková příroda se už jen tak někde nenajde.

Ať už chcete jet na Altaj lézt nebo jenom chodit, musíte se připravit na jednání místních úředníků, vojáků a policistů. Má to svoje specifika. Jako učební prostředek doporučuji knížku Doktor Živágo od Pasternaka. Člověk si po přečtení může udělat představu.

Další informace:

Jako základní zdroje informací lze použít knížku ALTAJ, autor Michal Kleslo. Informace k pěším výletům zde najdete snad úplně všechny. Při plánování lezeckých výstupů ale doporučuji informace z této knížky ještě ověřovat.

Moc pěkný článek o naší výpravě napsala Háňa na web Horyinfo:
http://www.horyinfo.cz/view.php?cisloclanku=2006110005&nazevclanku=altaj-2006

Další praktické informace najdete na webu Vládi. Celkem pěkně zpracované. http://vinduska.hyperlink.cz/2006-07-30_Altay/cz/Altay.htm

Fotogalerii z našeho výletu můžete nalézt na webu Téry a Míchy
http://www.nehasilovi.com/viewer.php?albid=238&stage=2

Můj deník.

Na úplný závěr přikládám svůj deník. (Ty pravopisné chyby tam jsou schválně kvůli zachování autentičnosti :-)))

30.7.2006 Neděle

Odjezd začíná jako vždy. Na letišti má Vindy malou komplikaci, nechal si v příručním zavazadle nůž. Velmi slušně mu ho pracovník letiště zabaví a už můžeme do letadla.

Letíme přes Petrohrad. Tam máme 12 hodin volno a rozhodujeme se pro krátkou návštěvu centra. V Petrohradě je ale nějaká slavnost místní námořní flotily. Nejdříve si všimneme, že všechny nábřeží Něvy hlídají vojáci. Pak nám dojde, že chrání všechny přístupy k vodě, aby se někdo neutopil. A k tomu je pádný důvod. Celé centrum je plné úplně na mol ožralých námořníků. Prohlídku si tedy ani moc neužijeme. Prodírání se mezi ožrali nás už nebaví, tak zalezeme do nějaké restaurace, dáme si něco k jídlu a jedeme zpátky na letiště. Odlítáme do Branaulu. Na letišti se poprvé setkáme s klasickým ruským přístupem. Při pokusu objednat si vegetariánské jídlo dostáváme odpověď asi v tom smyslu, že palubní lístky jsem vám už dala, tak tady nezaclánějte a padejte pryč.

31.7.2006 Pondělí

V Barnaulu letadlo pouze zastavuje, někteří pokračují dále do Vladivostoku. Vcházíme do první haly na letišti. Postupně jdeme na záchod, sháníme vodu na pití, je pravda, že moc nepospícháme. V tom někdo ve dveřích vykřikl, jestli ještě někdo uvnitř, kdo letí pouze do Barnaulu. Pavel něco vykřikuje a běží ke dveřím. Ty mu ale jedna ochotná paní před nosem zavře. Na bušení na dveře ale už nikdo nereaguje. Jsme tedy zavření v nějaké tranzitní hale a nemůžeme ven. Vracíme se tedy na letištní plochu, tam seženeme někoho s vysílačkou. Ten nás provede nějakými chodbami až do výstupní haly letiště. Sice už nejsme zamčení v tranzitní hale, ale zase jsme bez naši zavazadel. Tuto halu jsme někde minuli. Nakonec se nám podaří najít i naše zavazadla a konečně opouštíme letiště.

Před letištěm odmítáme návrhy místních taxikářů kvůli nesmyslným cenám a jedeme maršrutkou číslo 115 na místní autobusové nádraží. Cena je 10R za osobu + 10R za batoh.

Na nádraží si nás okamžitě všimnou místní policisté, kteří evidentně čekali nové zahraniční turisty. Začínají nás kontrolovat. Pavla si berou stranou do strážní budky, prohledávají mu batoh, celého ho svlíknou. Jako důvod uvádějí, že kontrolují, jestli nepašujeme nějaký zakázaný zvířata nebo co. Pak jsem měl jít na řadu já, ale najednou to prý už není potřeba a můžeme jít. Pavel později zjistil, že mu ukradli 100 EUR.

Najímáme si auto do Gornoaltajska. Cena je 4.000R za 8 lidí. Plán byl zůstat v GA další den, zařídit si registraci na OVIRU a nakoupit nějaký jídlo. Náš stávající řidič nám sehnal dalšího řidiče na cestu na hor. Ten se jmenuje Sergej a přesvědčí nás, ať do hor jedeme ještě dneska. Domlouváme s ním cenu 4.000R za skupinu do města Aktaš. Prý nám tam zajistí i ubytování. Nejdřív nás odveze na OVIR k registraci. Každý cizinec se musí při vstupu do Ruska registrovat a stojí 30R. Tuto registraci za vás můžou vyřídit v hotelu, nebo také cestovní kanceláře přímo z Čech. Registrační formulář pro cizince je v azbuce a musí být vyplněn také v azbuce. To je ovšem nad naše síly. Sergej nám s tím dost pomohl a celou hodinu za nás vyplňoval formuláře. Komentoval to slovy, že tolik toho naposled napsal ve škole. Pak nás zaveze před moderní sámošku, kde se dá koupit skoro všechno jídlo, na které jsme z domova zvyklí. Jediné co jsem tam nesehnal bylo mleté kafe, to ale snad v Rusku ani neznají. Chudáci Pavel a Vindy jsou dost v nevýhodě. Díky tomu, že mají sebou dost lezeckého matroše, tak nemají sebou žádné jídlo z domova. Nevešli by se do váhového limitu 20 kg na zavazadlo. Nákup jídla na měsíc zvládají v rekordně krátkém čase.

Konečně vyrážíme na cestu. Sergej se chlubí svým autem, nazývá ho „BYSTRAJA MAZDIČKA“. A Mazdička je to opravdu bystraja. Jezdí jako blázen. U značky 40 Km a pozor zatáčky zpomaluje vždy lehce pod stovku. Stádům krav na silnici se těsně vyhýbá a ještě nás chce pobavit tím, jak jezdí blízko nich. Při předjíždění se mu rozhodně dvojitá bílá čára nevadí. Na naše občasné protesty reaguje tím, že máme v klidu spát. Tuto cestu prý zná jak svoje boty, jezdí to prý každý den. Cesta trvala 7 hodin. Sergej nám telefonem zařídil ubytování v GOSTINICI „KAK DOMA“. Ta je hned na kraji městečka Aktaš (směrem na Čibit). Cena je 250R za osobu a noc. Jsme dost hotový. Moc jsme toho za minulou noc nenaspali, ale ještě večer balíme věci a jídlo na další cestu. Se Sergejem jsme se dohodli, že nás zítra ráno odveze do hor.

1.8. Úterý

Ráno nás vyzvedává Sergej u gastinici. Naše skupina má sebou zabaleno jídlo na cca 15 dní. Zbytek jídla balíme jako depozit a plánujeme ho nechat u kluků v táboře Aktru. Tam by jsme měli teoreticky zakončit náš trek.

Po cestě se ještě stavujeme u vojáků v Aktaši. Ti by nám měli dát povolení ke vstupu do pohraniční oblasti s Čínou a Mongolskem (Jižní Altaj). Vindy to s nimi už telefonicky konzultoval, faxoval jim všechny formuláře a prý je vše vyřízené, máme se zastavit jen pro razítko. U vojáků komunikujeme jenom s nějakým strážným na bráně. Ten informace nosí někomu důležitému do kasáren. Nejdříve musíme všechny formuláře vyplnit ještě jednou, pak asi hodinu čekáme před kasárnami a nakonec povolení nedostaneme. Můžeme jet pouze do sedla „TOPLYJ KLUČ“, což je ale asi 30 km od kopců, kam jsme chtěli jít. Důvod je asi ten, že nikdo z nás není „MASTĚR SPORTA“ a tudíž nejsme zkušení horolezci. Současně s námi žádá o povolení také skupina Rusů. Vede ji velmi divný chlápek, strašný blbec, celkem dost tlustý. Hned nám dává svoji vizitku, kde je uvedeno, že je předseda asi 15 nějakých komisí a kromě toho je i MASTĚR SPORTA. Vysvětluje nám, že je tedy naprosto v pořádku, když oni povolení dostanou, protože on je přece MASTĚR SPORTA. Snažíme se mu vysvětlit, že jsme také už něco vylezli na třeba na Kavakaze, Pamíru, Ťan-Šanu, v Alpách, v Peru. On se na nás jen podívá a zeptá se: „A kde to máte napsaný, co?“. Na to se opravdu nedá nic říct.

Po anabázi s vojákama konečně odjíždíme do hor. Jedeme do vesnice KURAJ. Tam je most přes řeku ČUJA. Jedeme dál k brodu přes řeku ŤOŤA. Tam potkáváme první skupinu Čechů. Dost si pochvalují počasí, prý měli celou dobu azuro, jen jim dvakrát trochu sprchlo. Něco nám říká, že takhle pěkný počasí už dlouho nevydrží. Podle průvodce je brod pouze pro auta 4x4, ale Sergej se svou bystrou Mazdičkou brod zdolává. Zapadne pouze jednou a málem si utrhl nárazník. Jedeme dál, nás šest chodců zůstává u řeky AKTRU: Pavel s Vindim jedou se Sergejem dál do Alplagera. O moc dál se ale se Sergejem a Mazdou nedostanou. Trasa rozhodně není pro silniční auta. Naštěstí je dojíždí UAZ, tak si do něj přesednou. Sergej si za svoje dvoudenní služby nakonec řekl o 6.000R. S klukama se domlouváme tak, že do 13.8. by jsme měli dorazit k nim do AKTRU.

Připravujeme se na první noc ve stanu. Místo na spaní je pěkný, ale má to jednu chybu. Voda v řece AKTRU je z ledovce, to znamená, že je dost špinavá. Je úplně šedivá, plavnou v ní zrnka písku morén. S Janou se vydáváme hledat lepší vodu. Najdeme pouze malou usedlost místních pastevců. Jdeme se jich zeptat na vodu, něco přece sami musejí pít. Vodu nám dají svoji. Je to ta špinavá voda z řeky, ale už usazená. Jiná voda tady není. Pastevci nás pozvou na čaj a na jídlo. Dáme si s nimi čaj, chvíli si povídáme, v rámci našich jazykových možností. Jejich děda prý osvobozoval za druhé světové války Prahu.

Zkoušíme poprvé vařit na ohni v kotlíkách. Všechno je v pohodě, jenom to má pořád tu blátivou chuť z vody.

Našel jsem divokou cibuli. Prý to ale není cibule, ale česnek. Tenis dokonce tvrdí, že to je Narciska. Každopádně jsme si ji k večeři dali.

2.8. STŘEDA

Ráno jsme zaspali. Vstáváme až kolem 8:00. Vyrážíme někdy po 11:00. Dneska máme dojít k jezeru KARAKOL. Jdeme podle ruských map, které Vindy sehnal někde na webu. Spíš to ale připomíná 20 let starý autoatlas. Cesty se nám ztrácejí. Nakonec se rozhodujeme jít přímo k pasteveckým boudám. Asi 2km před pasteveckýma boudama ale zapadneme do močálu. Dál to už nejde, tak se otáčíme a zkoušíme to obejít. Cestu ztratíme ještě asi 10x. Pak už na všechny cesty kašleme a jdeme podle GPS směrem k jezeru. Asi po 3 hodinách bloudění dojdeme konečně k těm pasteveckým boudám. Pak už jen přejít sedlo jsem u jezera. Došli jsme kolem 18:00. Jezero je dost mělký, to znamená teplý, takže dáváme si koupačku. Děláme oheň, vaříme večeři a snad hodinu od nás odháníme zvědavý krávy. Máme to všichni dost. Ty batohy jsou dost těžký.

Tenis všude věší vlajky.

V noci je úžasné ticho. Žádný zvuky, žádný hučení řeky. Má to ale svoje nevýhody. Téra například v noci slyšela, jak se medvěd koupal v jezeře. Dost se ho bála. Budí Tenise a ten s ní musí v noci na záchod.

3.8. ČTVRTEK

Ráno jsme zase zaspali. Dali jsme si dlouhou snídani. Nikam nepospícháme. Máme před sebou odpočinkový den. Vyrážíme kolem 11:30. Přes sedlo jdeme do doliny MÁŠEJ. Sestup je dost prudký, ale evidentně po cestě jezdí auta. To bych chtěl opravdu vidět. Jdeme proti proudu řeky MAŠEJ. Brodíme jeden boční přítok. Už nám začíná být jasné, že to odpočinkový den asi nebude. Chceme spát u horního konce jezera a to je pořád strašně daleko. Navíc kolem jezera musíme pořád traverzovat suťáky (na jednom placáku jsem si pěkně zasurfoval). Kolem 20:00 konečně končí náš odpočinkový den. Museli jsme dojít skoro až k ledovci. Spíme cca 3 km nad jezerem. Cestou jsem ještě zmokli. Dolinou stoupáme hrozně zajímavým lesem, dost mě to baví. S výškou se lest mění. Tak tohle je asi opravdu TAJGA. Když člověk sejde z cesty, boří se do mechu po celé pohorky. Slyším, jak pod mechem někde teče voda, stejně se neprobořím, mech asi člověka udrží.

Zítra si asi musíme dát opravdu odpočinkový den. Háňa nás celý den přemlouvá, že se přece můžeme otočit a jít pomalu stejnou cestou zpátky a taky to bude určitě pěkný.

4.8. PÁTEK

Konečně odpočinkový den. Vstáváme kolem 10:00, Tenis to protáhl až do 12:30. Dneska opravdu nikam nejdeme. Po snídani vyrážíme s klukama na obhlídku terénu. Projdeme tak ½ cesty do sedla. Je to super, krásný výhledy hlavně na severní stěnu Mašej. Pořád něco fotíme. Cesta vede vlastně pořád podél řeky. Cestou tam jsme zabloudili a vzali to bokem přes morény. To že cestou zpátky najdeme správnou cestu kolem řeky nám zítra ušetří minimálně 2 hodiny času.

Vedle nás stanuje skupinka Rusů. Zvou nás večer k ohni. Večer si s nima docela pokecáme. Jsou z Omsku. Nejlépe jde konverzace s nejmladším klučinou. Umí docela dobře anglicky. Ptám se ho, jestli se tak dobře anglicky naučil ve škole. Prý ne, naučil se od Mormonů. V Omsku mají misii a před bohoslužbou pořádají kurzy angličtiny zdarma.

V 22:00 se loučíme. Vaříme ještě dva kotle čaje na ráno a jdeme spát. Zítra chceme vstávat v 5:00 a v 7:00 vyjít a konečně se dostat přes sedlo Nižné Šavlinské.

5.8. SOBOTA

Ráno jsme zase zaspali. V 5:00 jsme se sice všichni probudili, ale zrovna začalo pršet, tak jsme si řekli, že počkáme do 6:00. V 6:00 pořád prší. Probouzíme se až v 9:00. Ráno zjišťuji, že mám rozbitý vařič. V 11:00 konečně vyrážíme a je nám jasný, že dneska to sedlo asi nedáme. Až pod ledovec to jde pěkně, dobrá cesta. Čím víš tím ale hůř. K sedlu se stoupá po boční moréně, takže pořád sutí. V 16:00 jsme míň než 2 km před sedlem, ale nechceme riskovat bloudění v dešti na ledovci na druhé straně. Hledáme místo na spaní, scházet zpátky sutí se nám rozhodně nechce. Bubák najde docela dobrý místo na bočním hřebínku. Je to na trávě, sice trochu hrbolatý, ale pořád lepší než na kamenech. Opravím vařič. Je to blbá pumpa. Dáme rychlou večeři a dopijeme poslední vodku. Prý se dá u jezera ŠAVLO koupit další. Snad se tam zítra konečně dostaneme.

6.8. NEDĚLE

Tak se nám poprvé podařilo vstát včas. Budík jsme dali na 5:30 (5:00 nebylo pro nás psychicky stravitelný) a v 6:00 jsme už opravdu vstali. Tenis sice až v 6:30 ale v 8:00 už vyrážíme. V 10:30 jsem v sedle. Šlo to úplně v pohodě, celou dobu po sněhu, jenom asi 20 metrů sutí.

Zato sestup byla smrt. Nejdřív cca 200 výškových dost prudkou sutí mezi dvěma sněhovými poli. Proti nám jde skupina 4 čechů. Určitě šli opatrně, ale stejně na nás něco shodili. Dole na ledovci dáváme sváču. Háňa má trochu krizi. Ještě že jsme včera nepokračovali, to by jsme měli krizi asi všichni. Skupinka nahoře na nás pouští ještě jeden pořádný šutr, tak to radši dál neprotahujeme a pokračujeme. Jdeme 1-2 km po rovince po ledovci. Je to v pohodě, ale jdeme navázaný. Po cestě byly ještě dvě malé trhliny.

Pak následuje nekonečná cesta sutí až k jezeru ŠAVLO. Strašnej vopruz. I když se ke konci jde lesem, stejně se jde po boční moréně, takže sutí.

První je u jezera Tenis. Od skupinky Rusů vyžebrá večeři, beraní kost. Postavíme stany a jdeme zkusit dokoupit zásoby. Místní Altajský businessman už ale nemá nic, vše je vyprodané. Zásoby prý dorazí až pozítří. Vaříme večeři. Pak začne pršet. Zalézáme do stanů. Navečer ještě na chvíli pršet přestává. Vylejzáme uvařit si trochu čaje. Pak ale začne znovu pršet, tak jdeme spát. To ještě netušíme, že bude v kuse pršet ještě další čtyři dny.

7.8. PONDĚLÍ

Dneska jsme původně chtěli jít k horním ŠAVLINSKÉMU jezeru a možná ještě víš pod sedlo. Ráno ale prší. Vstáváme až v 11:30. Bubáci vstali prý už v 10:00 a začali vařit snídani. Přemýšlíme co dál. Máme docela hlad. Někdo začal zpívat vánoční koledy a to odstartovalo psychickou krizi u Téry. Přemýšlíme co dál. Začínáme počítat jídlo, jak jsem na to se zásobami. Naštěstí Babáci udělali někde chybu ve výpočtu a mají těstovin snad ještě asi na měsíc. Plán je, že si u jezera dáme dva dny oraz a zítra dokoupíme u Altajce jídlo. Hlavně chleba, protože snídaně a svačiny nám chybí nejvíc. Pro jistotu se jdeme domluvit s Altajcem o zítřejším nákupu. Objednáváme 20 tyčinek SNIKERS a 20 chlebových placek. Pak ještě vyžebráme asi 1kg beraního masa s kostí. Chlapík nám ještě slíbil rybu, jestli večer nějakou uloví. Vaříme polívku a maso z berana, asi 2 hodiny. Altajec nám přináší tři malé ryby. Dá si s námi čaj a naučí nás altajsky děkuji: „BJAN“ nebo „BLJAN“. Pak se ještě dovíme, že dolina ABIL OJUK v altajštině znamená medvědí stezka. Holky ještě přes den upekly chlebové placky z mouky.

Téra nesměle říká, že támhle pod stromem našla něco, co je možná k jídlo. Háňa na to odpoví, že to prý už i ochutnala. Asi to byly kroupy. Přidáváme je tedy do polívky.

Celý den pršelo.

8.8. ÚTERÝ

Ráno pro změnu zase prší. Vstáváme až kolem 13:15. Není co dělat. Celý den jenom přemýšlíme o jídle. Pečeme další placky ze zbytku mouky. Přes den obcházíme opuštěná tábořiště a nosíme si dřevo. Někde najdeme i vodku. Teda, podle čichu to možná byla vodka, podle chuti to byl spíš čistý líh. Jana si u jezera myje hlavu. To v tý zimě docela obdivuji.

Večer vyrážíme na domluvený nákup. Zásoby ale ještě nedorazily. Trochu se tam zdržíme. Jeden na mol opilý altajec na mě něco zuřivě gestikuluje. Nejdřív si myslím, že mě chce podříznout. Možná mi jenom vysvětluje, jaké má na ruce tetování. Nakonec nám dá svoji večeři, těstoviny s masem a zakysanou smetanou. Moc dobrý.

U ohně ještě vaříme naši večeři a jdeme spát.

Celý den pršelo.

9.8. STŘEDA

Ráno pro změnu prší. Rozhodujeme se pro útěk do ČIBITU. Jednak máme asi málo jídla na zbytek cesty (už by to bylo úplně bez rezervy) a také v tomhle počasí muselo v sedlech nasněžit dost nového sněhu. Tak tedy balíme.

Cestou se ještě stavíme u Altajce. Zásoby už dorazily. Kupujeme 20 tyčinek, SNIKERS, vodku a nějaký pivo. Sestupujeme podél řeky ŠAVLO dolů. Celou cestu v bahně. Pořád prší. Háňa našla cestou v bahně ZGUŠČONKU, má z toho opravdovou radost. U soutoku s řekou ŠABAGA stavíme stany. Tenisovi se podaří rozdělat oheň. Trochu sušíme věci, ale nemá to moc smyl. Večeři vaříme z časových důvodů na vařičích. Když začne pořádně lejt, jdeme spát.

10.8. ČTVRTEK

Ráno zase prší. Hned jak vylezu ze stanu si uvědomím, jak jsem večer blbě postavil stan. V řece voda přes noc dost stoupla a ráno ji už máme málem ve stanu. Stoupáme podél řeky do sedla OROJ. Pro změnu zase v bahně. Cestou stihneme do sebe nasoukat akorát tyčinky od Altajce. Ještě že je máme. Cestou potkáváme nějaké lidi a vždycky se jich ptáme, jak daleko je do ČIBITU. Prý minimálně ještě dva dny. To je pro nás docela psycho. Rozhodně se nám nechce ještě jednou postavit ty mokrý stany a zalézt do mokrých spacáků.

Cestou do sedla stoupáme stále podél řeky. Ta je po deštích dost rozvodněná. Jen se modlím, aby jsme ji nemuseli někde brodit, to by byla síla. Před sedlem dojdeme na plato EŠTYK KOL. Tam pro změnu začíná sněžit a silně fouká. Moje černá můra se stala skutečností a cesta vede přes brod. Ten nemáme šanci překonat. Vody hodně nad kolena a silný proud. Opouštím tedy cestu a jdeme podél řeky hledat vhodnější místo pro její překonání. Prodíráme se tedy zakrslými vrbami a břízkami, vlastně to je spíš dost kvalitní živý plot. Jestli do teď měl někdo na sobě nějaké suché místo, tak pro procházce v živým plotu už rozhodně ne. Z listí se na nás ztékají litry vody. Ve vrbičkách taky potkáme skupinku Rusů, ty jsou na tom ale snad ještě hůř než my. Na dotaz kam jdou odpovídají jenom mávnutím ruky někam dopředu. Pak se nám podaří najít kousek řeky, kde je vody tak pod kolena a tam ji přeběhnem. Fakt škoda, že je tady tak hnusně. Dovedu si představit, že je tady za pěkného počasí nádherně.

Kousek za sedlem odbočujeme doleva a začínám klesat do lesa. Tam aspoň přestává sněžit a foukat. Cesta je pořád v blátě. Přesto, že Háňa slibovala, že už nebude mluvit sprostě, několikrát vykřikuje „KURVA“. V lese potkáváme skupinu tří Slováků. Ti nám řeknou, že do ČIBITU to můžeme dneska ještě stihnout. Poradí nám zkratku přes malý most přes řeku ČUJU. Jsou to ale spíš do sebe stlučený klády než most. Řeka je navíc dost rozvodněná. Téra se na něm trochu zasekne, ale nakonec to dá. V ČIBITU jsme kolem 19:00. Najdeme otevřený obchod. Kupujeme chleba, vajíčka a vodku a bereme nějaký auto (100R) do gastinice „KAK DOMA“ v Aktaši. Ta je ale celá obsazená a jiná tu prý nikde není. Nakonec nás ubytují v sušárně. Rozvěšíme všechny mokrý věci, dáme BAŇU, nějaký piva a jdeme spát.

11.8. PÁTEK

Dnešní den byl ve znamení praní, sušení a žraní. Nejdříve sušíme stany, boty a pereme. Pak jdeme nakoupit na Aktaše nějaké jídlo. Bereme zase vajíčka, chleba, brambory a konzervy hovězího masa (ta ale nebyla nic moc). Domlouváme další pokračování naší akce. Půjdeme do AKTRU za klukama. Holky si tam prý trochu odpočinou a zkusíme něco vylézt.

Jana se po tom dlouhým praní ve studený vodě a taky po těch dvou dnech v dešti uhnala zánět šlach na ruce.

Večer dáme zase nějaký piva a jdeme spát.

12.8. SOBOTA

Ráno je v hotelu náš řidič Sergej. Vyměnil bystrou mazdičku za většího GAZE. Domlouváme se s ním na odjezdu. Cestou se znovu stavíme na nákup v AKTAŠI. Kupujeme taky nějaký jídlo pro kluky v AKTRU.

Sergej nás doveze zase k brodu řeky ŤOŤĚ. Nádherný plac na spaní. Večer ještě dorazí skupina asi čtyř aut, dva moderní offroady a dva starý žigulíci, a zkoušejí brod. Žigulíci mají s brodem dost problémy, teče jim dveřmi dovnitř. Jedno auto tam málem utopí, ale pak ho nějak vystrkají ven.

K večeři dáváme uzenou rybu s bramborami. Lahůdka.

Někdo mi v řece ukradl lahváče.

13.8.NEDĚLE

Ráno dlouho balíme a vyrážíme za klukama do AKTRU. Nejdřív tak 7 km stepí. Ve stepi se mezi nás schovává malý ptáček. Sedá nám za chůze na nohy, batohy a hůlky. Pak ho ale nějak vyplašíme a odlétne od nás. Jakmile ale od nás odlétne, hned ho uloví sokol. Na začátku lesa je most přes řeku AKTRU. Tam najdeme nějaký brýle. Nejdříve je chceme vzít sebou, typujeme to na jedny z Vláďových rezervních brýlí. Pak je ale dáváme na stranu na klády a vyrážíme dál.

Kluky v AKTRU najdeme hned. Bydlí v polorozpadlý boudě KAMČATKA a tak se k nim nastěhujeme. Pavel vypráví zážitky, je to tak hodinový monolog. Kluci dali hřeben na AKTRU. Šli do toho v tom špatným počasí a prý docela síla. Vláďa tam hodil docela držku. Má úplně roztrhaný kalhoty a bundu.

Ty brýle u brodu byly opravdu Vládi.

14.8.PONDĚLÍ

Večer jsme zkoušeli systém, jak se vyspat na palandě pro pět lidí v osmi. Moc to nešlo. Naštěstí to Pavel ráno nevydržel a šel spát na zem. Od té doby jsem se trochu vyspal.

Ráno pomalu vstáváme. Pavel nám udělá malou exkurzi po táboře. Je tu pomník snowboardistům, kteří tady zahynuli v helikoptéře v roce 2002. Pak je tu ještě pomník všem obětem okolních hor.

Odpoledne jdeme na aklimatizační výlet do sedla UČITĚL. Sedlo je přímo nad táborem. Holky ještě nasbírají nějaký houby. Vaříme večeři. Pavel se toho ujal a vaří společnou polívku se sušenou řepou. Byla výborná.

Večer začíná zase pršet.

15.8. ÚTERÝ

Ráno vstáváme v 5:30. Ráno sice zase prší, ale vyrážíme kolem 7:00. Stoupáme ledovcem MALÝ AKTRU pod KARATAŠ (3600). Strašně fouká. Sváču dáváme radši ještě pod sedlem aby nás to neodfouklo. Vláďovi to odfouklo rukavice. Asi to není první ztráta rukavic protože Vláďa pohotově vydává z batohu něco jako rukavici, ale je to spíš kuchyňská chňapka.

Pod kopcem necháváme batohy a nalehko jdeme na KARATAŠ. Nahoře je dost silný vítr. Tak se jenom rychle vyfotíme a běžíme zase dolů. Bereme batohy a jdeme k domku GLACIOLOGŮ (3400). Tam dojdeme kolem 14:00. Nejdřív dáme kartičky a pak začínáme vařit. Ještě, že Vláďa vzal sebou omylem jeden vařič navíc. Ani jeden totiž nefunguje. Sestavíme z nich jeden funkční. Nejradši by jsme ty soudruhy z MSR poslali s tím jejich vynálezem na týden do hor, ať poznají kvalitu svých vynálezů na vlastní kůži.

Domek nemá dveře a je trochu děravý. Díry zvenku nějak ucpeme a vítr naštěstí fouká dobrým směrem. Chvílemi se ale ve větru tak klepe, že si připadáme jak při startu rakety.

Z domku občas pozoruji marky. Nad Jihočujskýma Bělkama se valí jeden černý mrak za druhým, na hřebenu AKTRU se mraky zastaví a tam se začnou rozpouštět. Nad Kurajskou stepí je úplně jasno, jen pár mráčků. Mě to dost fascinuje, ale asi je to nějaký normální meteorologický úkaz.

Spaní je ale úplně v pohodě. Sice trochu těsno na pět lidí, ale budím se jen když mi sníh padá do obličeje.

16.8. STŘEDA

Ráno jsme zaspali. Vstali jsme až v 6:00 ale už v 7:45 vyrážíme. V domku necháváme batohy a vyrážíme nalehko. Jdeme hřebenem (2B) na SNĚŽNOU. Sníh je po tom větru pěkně tvrdý, takže se vůbec neboříme a běžíme docela rychle. Vítr je pořád dost silný, má to ale i výhody. Lano je mezi námi skoro vodorovně a tak se aspoň nemotá pod nohy. V tom větru to vypadá dost drsně, ale jenom jako. Nahoře stihneme zase jenom rychlý foto a sestupujeme normálkou dolů. Zpátky v domku jsme v 10:15. Tuhle túru píšou v průvodci na 5-6 hodin.

V domku dáme sváču bereme věci a jdeme k domku VODOPOADNYJ. Jdeme trochu zkratkou a je tam jeden blbý traverz KUPOLU. Docela jsem se vybál, asi to byla pěkná blbost.

U domku VODOPADNYJ potkáváme dva Čechy, kluka s holkou. Mají vodácké helmy, prý tady trochu raftovali a před odjezdem se zaskočili ještě na chvíli do hor. Zveme je na večer k nám.

Od domku jsme sestoupili do nádherného údolí ZELENAJA GASTINICA. Ten název docela sedí. Ze ZELENÉ GASTINICI sestupujeme do tábora šíleným suťákem. V něm se hýbou i ty největší šutry. Hodím tři držky.

Večer na námi přijdou pokecat ty vodáci. Ta poznámka, že trochu raftovali znamenalo, že tady jeli světový pohár a vyhráli.

Přemýšlíme co dál. Ještě by jsme teoreticky mohli dát dvoudenní výlet na AKTRU. Rozhodnutí necháváme na ráno.

17.8. ČTVRTEK

Ráno za nás situaci řeší SLAVO. Prý se máme zítra vystěhovat z naší chatky. Dneska tedy půjdeme ke GOLUBOJE OZERO a zítra sejdeme zpátky k brodu.

Po obědě vyrážíme k jezeru. Docela pěkná procházka. Jenom je tu nějak moc lidí. U jezera je další domek. Tam potkáváme skupinu Čechů, které jsme potkali u jezera ŠAVLO. Ti jeli do Moskvy autem (prý je to stálo dost peněz na úplatcích), mají tam nějakou tetičku a na Altaj dojeli vlakem. Svému modelu cestování říkali málo peněz ale hodně času.

Když scházíme zpátky do tábora, tak začne pro změnu pršet.

18.8.PÁTEK

Ráno vstáváme a balíme věci. Bereme Pavlovi a Vláďovi nějaký věci. Zkoušíme ještě domluvit odvoz autem, ale cena je nehorázná; 350R za osobu a 350R za batoh. Na to jim kašlem a jdeme pěšky dolů. Dole u brodu najdeme Vláďovi brýle, přesně tam, kde jsme je položili.

Přeběhneme step a zabydlíme se zase u brodu. To místu je opravdu luxusní. Přemýšlíme, jak se zítra dostaneme do KURAJE. Je to asi ještě den cesty. U brodu místní zemědělci suší seno. Tenis s nimi domluví odvoz na zítra za 800R za skupinu.

19.8.SOBOTA

Ráno k brodu přijde mladý Rus. Trochu s ním pokecáme, ale je dost zmatený. Snad se narodil v Čechách.

Kolem 11:00 už slyšíme, že zemědělec nastartoval svůj stroj. Za chvíli ho už i vidíme. Naskládáme se na korbu historického náklaďáku a jedeme do KURAJE.

V KURAJI najdeme MAGAZIN, koupíme nějaký lahváče a sváču. Zdá se, že KURAJ je plná podivných existencí. Nejdřív nás obtěžuje jedna paní, asi místní notor a blázen. Přemlouvá nás, ať jí dáme napít piva, pak mi moje pivo bere a odchází pryč. Podaří se mi ho vybojovat zpátky. Pak se ještě jedna paní s námi chce dělit o krásném pocitu, který má z nádhery místních hor. Radši vyrážíme stopovat na ČUJSKÝ TRAKT do KOŠ-AGAČ.

Provoz skoro žádný, trvá 2 hodiny než nám někdo zastaví. Bere nás jenom 5, Pavel a Bubáci zůstávají.

Těsně před městem se naše auto ale rozbije. Asi mění kolo. Nakonec po nás řidič chce 200R za osobu. Nechce se nám dohadovat, tak platíme. Bubáci a Pavel mezitím našli GOSTINICU. Cena je 130R-140R za osobu.

Večer vyrážíme na nákup. Ptáme se místních lidí na Altajské muzeum. Dost se naší otázce smějí, lepší vtip už asi dlouho neslyšeli. Prý máme dorazit k nim domů, že za vstupný taky namalují nějaký nástěnný malby. Nakonec se ale dozvíme, že muzea tu jsou a dokonce dvě. První je přímo na traktu ŽANA-AUL a druhý trochu bokem KOKORJA.

20.8.NEDĚLE

Ráno vyrážíme do ŽANA-AUL. Dopravu dneska domlouváme opravdu dlouho. Místní taxikáři po nás chtějí nehorázné peníze. Nakonec se domluvíme cenu 600R za čtyři osoby. Taxikáři se dost diví, co budeme v ŽANA-AUL dělat celou hodinu.

Cesto do muzea vidíme velbloudy, to je vlastně poprvé co je vidím ve volné přírodě.

V ŽANA-AUL je kazašské muzeum. Máme prohlídku i s výkladem. Výstava je zajímavě členěná. Jedna vitrína ukazuje lidový kroj, hned vedle je nástěnka s hrdiny z II. světový války, pak zase vitrína s hudebními nástroji a hned vedle nástěnka se zasloužilými matkami (měli více než 12 dětí) a takhle pořád napřeskáčku.

Za focení je příplatek 50R za osobu, my jsme prý ale fotili moc, takže máme příplatek 100R. Do muzea jsme věnovali naši dvacetikorunu. Chvíli s s paní ještě povídáme, a ta trochu kritizuje místní poměry. Ale za komunistů se prý měli rozhodně hůř. Všude kolem žijí pastevci a dřív nemohli vlastně nic pěstovat. Měli povoleno jen asi 20 kusů dobytka, což prý na uživení rodiny rozhodně nestačí. Dobytek různě schovávali nebo za to byli perzekuovaný. Téra ještě nakonec radí, jak se mají ošetřovat nakažené stromy v místní malé botanické zahradě.

Před muzeem je pomník padlým v II. světový, ostatně jako v každé vesnici. Ale hned vedle je pomník obětem Stalinských represí. To je v Rusku docela unikát.

Vracíme se do města a dáváme si v takové malé budce oběd. Nakonec je z toho asi nejlepší hospoda ve městě. Rovnou si domlouváme i večeři. Ta večeře byla super, poprvé jsem si připadal jako v hospodě. Objednali jsme si plov, pirožky, salát a polévku. Prostě jsme se zase přejedli.

Večer jsme sehnali řidiče na zítra do doliny DŽELO. Předběžně jsme se domluvili na místním stanovišti taxíků a večer se za námi řidič ještě zastavil ujistit se, že to opravdu myslíme vážně. Nejdřív nás chce naložit ještě večer, ale ukecáme ho na zítra ráno. Původně jsme chtěli odjíždět v 10:00, ale recepční nás chce vyhodit už v 9:00. Tak se dohodneme na odjezd v 9:00 ráno. Cenu dohodneme na 2.000R za skupinu.

Ještě si zkoušíme zamluvit pokoje až se vrátíme z našeho posledního výletu, ale z nějakého důvodu to snad ani nejde. V hotelu si necháváme nějaké věci, asi nás to bude něco stát (40R na osobu).

Vláďa ještě večer trochu léčí paní recepční.

21.8.PONDĚLÍ

Ráno vstáváme v 7:00. Už v 7:30 k nám bez řečí vrazí recepční a sebere nám povlečení. Největší problém má s Tenisem, který jako vždy odmítá vstávat. Po určitém nátlaku ji nakonec to povlečení dává a přesouvá se do spacáku. Zatím co se balíme, tak mezi námi pobíhá recepční a utírá podlahu. Docela žasneme nad tímto přístupem.

Řidič, který nás veze se jmenuje Viktor, a je to hrdý Altajec. Cestou projíždíme vesnicí BELTIR. Tady bylo v roce 2003 silný zemětřesení. Vesnici to dost poničilo. Tak úřady postavily novou, někde v poušti, nesmyslně umístěnou, bez přístupu k vodě. Vlastně tam prý nic není. Údajně v tom bylo dost dotací z centra, a místní úřady to prostě prosadily, prý na tom měly svůj zájem. Za vesnicí je po zemětřesení vidět velký sesuv půdy, asi přes půlku kopce.

Po cestě se Viktorovo auto zastaví a vypadá to, že dál už nepojede. Viktor v klidu dojde k potoku, vezme z něho mokrý drn a dá ho někam do motoru svého UAZU. Zkouší znova nastartovat, ale bez úspěchu. Pak znovu otevře motor a vyndá z něj něco jako nýtovací kleště. Pak už auto nastartuje a jedeme dál.

Viktor nás vysazuje asi dva kilometry před soutokem řek DŽELO a TALTURA a ukazuje nám zkratku do doliny DŽELO. V dolině DŽELO, asi 7 kilometrů od nás se dá prý pěkně stanovat. Je tam most přes řeku a jurta. Tam nás prý může vyzvednout.

Před odjezdem nás ještě seznamuje se svoji filozofií. Je lepší bydlet v jurtě, tam může člověk přijímat pozitivní energii z nebe a negativní odevzdávat do země. Moderní život v panelákách je špatný, protože tohle tam nefunguje. Člověk se prý musí jenom honit za penězma aby přežil a to je na prd. A na závěr své přednášky po nás chce 500R navíc. Slíbíme mu je na cestu zpátky.

Táboříme na místě, kde nás vysadil. Sice tu není les, ale dřeva nasbíráme spousty. Jen tak se flákáme kolem stanů. Háně se dnešní den moc líbí. V údolí je na malém kopci dřevěná ohrádka, asi starý hrob. Je na ní letopočet 1809, nebo 1899 a ještě nějaká písmena.

22.8.ÚTERÝ

Dneska je pravé altajské počasí. Ráno jdu na záchod a je úplně jasno. Jdu si ještě na chvíli lehnout. Za hodinu je zase úplně zataženo. Nasnídáme se a začne pršet. Někoho to zažene zpátky do stanu zase spát. Pak se vyjasní a vyrážíme. Máme dneska ujít jen asi sedm kilometrů k ústí doliny DŽELO. Po cestě se zase zatáhne a trochu zmokneme. Po cestě nás míjí pár pastevců na koních, někteří jedou bez sedla. Je to vlastně poprvé co někoho vidím takhle jet na koni.

Stavíme stany a začne zase pršet. Tenis, Pavel a Vláďa jdou na protější kopec. Nás mezitím navštíví tři malí kluci. Jsou tu prý na prázdninách, jinak žijí v BELTIRU. Jednomu Téra ošetřuje zanícený prst. Večer vidíme jak pastevci na koních shánějí krávy. Je to zase poprvé, co něco takového vidím. Trochu si připadám jak ve filmu.

23.8.STŘEDA

Ráno nikam nespěcháme. Dlouho snídáme. Kolem 11:00 přijde bouřka, tak se zase vrátíme do stanů. Za dvě hodiny je po dešti. Kolem 14:00 vyrážíme na krátký výlet. Jdeme kolem řeky DŽELO až směrem do sedla KUPOL. Dojdeme až na konec údolí až pod SNĚŽNOU. Tam přeskočíme řeku a po druhé straně se vracíme zpátky. Cestou potkáme Téru, která se zdržela někde s focením a chce se k nám za každou cenu dostat. Tenis ji vybere místo, kde se řeka dá přeskočit. (Sám to i s Pavlem už zkoušeli, Tenis to dal, ale Pavel byl ve vodě do půli lýtek). Téra se chystá ke skoku a všem je asi jasné, jak tohle dopadne. Rychle vytahuju foťák a nafotím krátký seriál. Škoda, že jsem nestihl vyfotit, jak Téra nakonec do vody stáhla Tenise i Pavla.

Tohle údolí úplně jiné než co známe ze severu (Aktru, Mašej, Šavlo). Nejsou tady skoro žádný stromy, ale jen zakrslé vrby a břízy. Asi už začal podzim, takže svahy jsou nádherně zbarvený do červena. Fakt super.

Dneska to má být naše poslední noc v přírodě. Moc se ale nedaří, cestou zpátky se za náma žene velká bouřka. Je úplně černo. Začíná lejt, hned jak přijdeme ke stanům. Všichni zalézáme do stanů, jen Tenis se snaží v pláštěnce vařit večeři. Naštěstí je za chvíli po dešti a tak večeři už doděláme v klidu.

Po jídle si dáváme džin vlastní výroby. Tenis do místní vodky dal vylouhovat jalovec (jehličí i bobule). Docela dobrý.

24.8.ČTVRTEK

Ráno zase prší. Občas někdo vyleze ven a snaží se dělat snídani. Háňa nám přinesla do stanu kotlík vařící vody. Ve stanu ale nemáme čaj, tak si uděláme tang. Docela hnus. Na chvíli přestává pršet, uděláme snídani. Zase začíná pršet, tak ji dojíme ve stanech. Jen doufáme, že pro nás Viktor přijede.

Pavel, Tenis a Vláďa jdou v dešti do sedla KARAGEM. Zbytku se nechce ani vylézat ze stanů.

Viktor naštěstí dorazil. Balíme věci. Před naložením nás Viktor trochu dusí a chce za odvoz 4.000R-4.500R. Cestou zpátky Viktor pořád něco mele. Je opravdu hrdý Altajec. Altaj je podle něj pupek světa. Číňani prý kvůli nim museli postavit Čínskou zeď, vědci z celého světa tady hledají bájnou Atlantidu. Ještě tady prý něco hledali Lámové z Tibetu, ale tomu už jsme naštěstí nerozuměli. Ještě nám ukazuje staré hroby, ty jsou ale dnes již prý vykradené a jsou uloženy v muzeích v Moskvě a Petrohradě. Ještě jednou nám ukazuje trhliny po zemětřesení, prý vedou stovky kilometrů až do Číny a Mongolska.

Odveze nás zpátky do hotelu v KOŠ-AGAČ. Za cestu jsme nakonec zaplatili 3.500R.

Voláme Sergejovi a domlouváme se na odjezdu do GA. Sergej by nás nejradši odvezl ještě dneska, nakonec se ale domluvíme na zítra ráno na 8:00. Dáváme večeři a kupujeme na večer víno. Nám se podařil skvělý výběr, přeslazené portské.

25.8.PÁTEK

Sergej je ráno u hotelu už v 7:00. V noci byl v hotelu nějaký mejdan, dělali dost bordel a nedalo se spát. Ráno se po chodbě motají místní mátohy, někdo zvrací.

Naložíme se do auta a vyrážíme. V AKTAŠI kupujeme sváču v našem oblíbeným obchodě s čerstvým pečivem. V GOSTINICI „KAK DOMA“ přibereme do auta čtyři Rusy, asi vodáky, a jedeme do GA.

V GA nás Sergej veze do turistické ubytovny. Tam ale malují (kdy jindy malovat než v sezóně), tak jedeme do místního hotelu GORNYJ ALTAJ. Je to na místní poměry luxusní hotel. Cena je 260R na osobu na třílůžkovém pokuji. Na pokoji je umyvadlo s vodou, záchod je na chodbě. Ubytováváme se, ale je to dost složitý proces. Nejdřív musíme vyplnit dvojmo nějaký kartičky, pak recepční 40 minut něco píše a nakonec dostáváme propouštěcí kartičky do hotelu. Asi by je měl někdo při vstupu kontrolovat, ale nikdo je po nás nikdy nechtěl. Pak ubytování zaplatíme dopředu, ale peníze nazpátek nedostaneme, prý si pro ně máme přijít zítra. Nakonec nás musí ještě zapsat nějaká paní, co uklízí na chodbě.

Se Sergejem si domluvíme odvoz na zítra do BARNAULU. Cena za KOŠAGAČ – BARNAUL je 8.000R, tedy 1.000R na osobu.

Večer jdeme do města. Překvapuje mě, že město je vlastně uprostřed lesa a je v něm taky dost parků. Najdeme městské lázně. V městě totiž není přes léto teplá voda a celé město se chodí koupat a myt sem. Já baňu vynechávám a než se ostatní vymydlí dáváme si v blízkém stánku Staropramen za 40R. Pak jdeme hledat nějakou hospodu, kde by jsme se mohli najíst. Něco najdeme na místním autobusovém nádraží. Všude mají zase to samý jídlo. Zkoušíme LANGMAN (polévka) a biftek s vejcem. Po 2 hodinách nám konečně jídlo přinesou. K našemu zklamání je biftek vlastně trošku větší karbanátek. V 21:00 zhasnou a z hospody je diskotéka. Ještě chvíli posedíme a pijeme vodku na Hánino zdraví, má dneska narozeniny.

26.8 SOBOTA

Ráno radši kupujeme snídani v sámošce, po včerejší zkušenosti se nám do žádné hospody na snídani nechce. Pavel, Vláďa a Tenisáci šli na snídani do restaurace v hotelu a bylo to prý super. S Bubákem se snažíme sehnat mapu Altaje, ale zdá se to nadlidský výkon. Nakonec seženeme jednu na tržišti. V restauraci v hotelu dáváme oběd. Asi to nejlepší jídlo co jsem tady zažil. Poprvé nemám namletý maso.

Kolem 17:00 přijíždí Serjoža, v 17:30 odjíždíme. Kolem 21:00 jsme na letišti v Barnaulu. Vindy zjišťuje, že má ve vařiči pořád benzín. Jde to řešit na záchod. Trochu přebalujeme. Pavel i Vindy mají trochu nadváhu, tak jim něco bereme. Jana dostává do batohu Tenisovi dárky pro rodiny (lahváče a vodku).

Poslední neuvěřitelná akce je ale odbavení na letišti. Zjišťujeme, že místa nejsou číslovaný. Snažíme se objednat vegetariánské jídlo. Nejdříve se nám smějí, pak ale zavolají někoho, kdo umí anglicky. Paní je ochotná. Říká, že se půjde zeptat. Pak se vrátí a říká, že v letadle snad něco vegetariánského udělají.

Fronta na bezpečnostní kontrolu je zase do hroznu. Ještě navíc je plná příbuzných, kteří jdou jako všichni ostatní až ke kontrole, tam se obejmou, rozloučí, a derou se oproti proudu nazpátek.

Jsme v tranzitním prostoru. Před východem z místnosti je zase tradiční hrozen. Do toho se nehrneme a jen to zdálky pozorujeme. Pak se otevřou dveře a nastává neuvěřitelná situace. Dveře vedou přímo letištní plochu. Na začátku stojí letuška a snaží se vybírat nazpátek neočíslované palubní lístky. Vůbec nechápu,proč to dělá. Navíc jí jde o život. Málem ji ušlapali. Další letuška stojí na schůdcích do letadla a brání je vlastním tělem. Tahle je ale úspěšná, aby ne, je to těžká váha. Do letadla pouští lidi po skupinách po šesti. Systém neočíslovaných palubních lístků funguje tak, že letuška každému přesně určuje, kam si má sednout. A je to bez diskuze. Ty prostě sedíš tady a hotovo. Jednomu manželskému páru se to nelíbilo a vyřešili to po svém. Letuška je nechtěla pustit k prázdnému dvojsedadlu, tak se trochu poprali a pak seděli kde chtěli.

27.8. NEDĚLE

Poslední obtíž nás už čeká jen na Petrohradském letišti. Protože je noc, do města už ani nejdeme a spíme na zemi v letištní hale. Před odletem jdeme do CHECK IN. Tam nás složitě prohledají. Když jsou všichni cestující zkontrolovaný, tak se najednou letištní personál nejednou sebere a odejde. Asi za dvě hodiny přijdou nazpátek a nekompromisně prohlásí, že kontrola musí proběhnout znovu, protože tady teď nikdo nebyl a my jsme se mohli volně pohybovat. Ale není to tak, že by se omluvili za komplikace, to je prostě příkaz, a hotovo. Začínám uvažovat o tom, že do Ruska už snad nikdy nepojedu.

POZNÁMKY POD ČAROU:

• MASTĚR SPORTA: Rusové nemůžou normálně chodit po horách jako my. Musí si svoje plánované výlety nechat schvalovat někde na ministerstvu. Vedou si svoje „Maršrutnyje kingy“. Výsledky svých schválených výstupů zase hlásí na ministerstvo. Takže můžou postupně chodit těžší a těžší věci a zároveň je úředníci zařazují do nějakých výkonnostních skupin. Cílem každého sportovce je získat titul „MASTĚR SPORTA“. To je asi pátý výkonnostní stupeň. Oni vůbec nemůžou pochopit, že si můžeme chodit v horách kam chceme. Nedokážou přijmout tu myšlenku, že člověk se může rozhodovat pouze sám, a sám za svoje rozhodnutí nést riziko.
• HRANICE A PROPAGANDA: V Rusku se chrání státní hranice zásadně zevnitř. Jako za železný opony u nás. Už 100 km před hranicí je pásmo, kam se může jen na povolení. Povolení vydávají vojáci. Při čekání na takové povolení jsme se bavili se skupinou Rusů. Říkáme jim, že asi polezeme na ty hraniční kopce a když už tam budeme, tak si vylezeme asi i ty kopce, co jsou už tak půl km v Číně. Docela se vyděsí, říkají, že to není možné, že nás hned zastřelí. Udiveně se ptáme, kdo nás tam má proboha zastřelit. Odpověď je, že přece Číňani. S úsměvem odpovídáme, že to asi není pravděpodobné. Co by tam kdo dělal. Je to přeci 4000 metrů vysoko. A zase dostáváme vážnou odpověď: Číňani to všechno sledují dalekohledama z údolí, pak tam ještě lítají vrtulníky a že nás určitě zastřelí. A on to opravdu myslel vážně. Tady musí pořád fungovat dost silná propaganda, ten člověk vůbec nic nepochopil. Není mu divný, že hranici před Čínou chrání už 100 uvnitř Ruska, tedy nechrání ji ani tak před Čiňanama, ale před samotnýma Rusama. Tu pohádku s těma po zuby ozbrojenýma číňanama, který běhají po kopcích po hranici a střílejí pro nic za nic po lidech si asi taky sám nevymyslel.
• OKNA: Místní specialitou jsou okna, která se nedají otvírat. Ty okenní rámy prostě nemají panty. V zimě možná praktická věc. Když ale v létě bylí v jedné místnosti osm zpocených lidí tak je to síla.
• KDO STARŠIJ: Při každý komunikaci se nás místní ptají, kdo je z nás vedoucí (RUKAVADÍTEL). Vůbec nedokážou pochopit, že žádného nemáme. Jejich udivená odpověď je skoro vždycky stejná, bez vedoucího to nejde, to nemůžete nikam dojít. U vás je prostě chaos.
• ELEKTROINSTALACE V TÁBOŘE: V lageru je rozvedená elektrika. Pavel z toho šílí a pořád si fotí tu jejich instalaci. Když prší, tak to vynechává. Nejdřív jsme si mysleli, že jim blbne agregát. Ale spíš se jim to někde zkratovalo, občas tam běhal chlapík s kleštěmi a snažil se něco opravovat.
• FUNGOVÁNÍ TÁBORA AKTRU: Tábor vlastně vůbec nefunguje. Je tu sice celkem dost lidí, ale nejde tu nic koupit, ani chleba. Každý den sice auto přiveze nějakou tu skupinu turistů, ale to je tak všechno. Po táboře občas někdo chodí a ptá se, kde se tady dá něco koupit. Před rokem nebo dvěma to tady asi fungovalo asi normálně. Pak se tady ale stal nějaký malér, někdo se při organizovaný činnosti zranil a zůstal invalidní. Pak prý vysoudil na táboře obrovské odškodné. Tábor tedy zavřeli, ale jak je Ruským zvykem, jenom jako. Dá se tady ubytovat, ale jsou tu evidentně rozděleny sféry vlivu, kdo a z kterých chatek vybírá poplatky za ubytování. My bydlíme v zóně kterou spravuje místní fajírek SLAVO a platíme přímo jemu. Dřevo do kamen si ale musíme shánět sami. Většinou ho bereme před stanicí místní horské služby. To se ale asi nesmí, občas nás někdo vyhodí.
• RUSKÝ PŘÍSTUP: Možná je lepší, že ty Rusové jsou takový paka a nechají takový alplager jako je AKTRU vybydlet. Kdyby bylo takový údolí třeba ve Švýcarsku, tak je tady dvacet hotelů a na všechny kopce vedou lanovky. Tohle je možná lepší.
• TÁBOR AKTRU: Tábor asi vznikl ze základy hydrometeorologů. Možná pod fakultou Tomské univerzity. Domky na hřebenech byly vybudovány pro glaciology. Ještě teď je v nich spousta měřících přístrojů. Údolí v AKTRU je také plné různých přístrojů na měření srážek, průtoků vody atd. Už léta to nikdo nemohl používat, ale místní tvrdí opak.
• TAJGA: To je zatím rozhodně můj největší zážitek. Rozhodně vypadá jinak než ty naše fabriky na dřevo. Projít si les od stepi až po jeho konec v horách je prostě super. Překvapilo mě, že tady je les vlastně hodně řídký. Základ tvoří obrovský modříny a někdy i smrky nebo borovice. Některé jsou ohořelé, asi přečkaly nějaký ten lesní požár. Mezi nimi jsou nějaký listnatý keře (břízy a vrby). Tenhle nízký zelený bordel vlastně nejde ani moc projít.
• ČAJ: Někdy vaříme čaj z listů černého rybízu, máty, mateřídoušky a plodů zimolezu (kamčatská borůvka). Musí se to osladit, je to dost hořký. Ale s cukrem super.
• TŘÍDĚNÍ ODPADKŮ: Tady o ekologickým přístupu k odpadkům nemůže být ani řeč. Když už někdo náhodou odpadky sbírá, tak je proto, aby je někde za rohem spálit. V AKTRU jsme nejdřív odpadky schovávali a pak odnesli na určené místo v domnění, že je nějakým autem odvezou do údolí. Pak ale tu obrovskou hromadu zapálili, že z toho byl smrad po celým údolí. V hotelu v KOŠAGAČI nám paní z recepce zakázala dávat odpadky do koše, protože je pak jen přenášela na dvůr, kde je taky pálila. Tak jsme je tedy rovnou na dvůr nosili my.
• SOMERRAUMOVÁNÍ: Tento termín vynalezl Pavel a byl v této disciplíně přeborník. Když s Vláďou leželi tři dny uvězněný v domku u GOL. jezera, tak se vlastně živili zbytkama jídel, co tam někdo nechal. Některé kousky byly vysoké kvality, na sušené zelenině a řepě jsme si pak pochutnali ještě všichni. Na našem krátkém výletu Pavel vždycky domek nejdřív celý prolez, kontroloval zásoby potravin a když tak si něco vzal sebou. Nutno říct, že rozhodně bral ohledy na další hladový návštěvníky a nebral všechno jídlo. Spíš to byl selektivní výběr gurmána.
• PENÍZE: Peníze je potřeba vyměnit nejpozději v GA. V AKTAŠI ani v KOŠ-AGAČ není praktický žádná možnost peníze vyměnit.
• PRŮMĚRNÝ PLAT: Podle paní z muzea je průměrný plat v Rusku 5.000R – 8.000R.
• PAMÁTNÍKY Z II. SVĚTOVÝ: V každé vesnici je památník padlým hrdinům. II. světová je tady něco jako modla, lidé jsou na ruské vítězství i dnes dost hrdý. Několikrát nám při rozhovorech připomenou, že nás tenkrát osvobodili. Zajímavé ale je, že na každém pomníku je uveden letopočet 1941-1945. To že II. světová začala už v roce 1939 napadením Polska, tehdy i Ruskem, je tady asi pořád tabu.
• MOJE VYBAVENÍ: Postupně zjišťuji, že 10 let starý vybavení už není nic moc. Rozbil se mi zip do stanu, do GORE teče, boty se trhají a návlaky padaj. Prostě nic moc.
• RUSKÝ PŘÍSTUP II: Komunikace s Rusem je složitá. Vždy dají najevo, že se nebaví se sobě rovným. Normální je, že se v průběhu rozhovoru dívají nezúčastněně někam jinam a v polovině věty třeba odejdou. To se děje i když vystupujete v roli zákazníka v obchodě nebo na letišti. Když si chci například koupit slané sušenky a vím že slané se řekne SOLONYJE a sušenky PEČENĚ, tak ze tří pokusů dostanu vždycky sladké. Když si chci koupit polosuché červené víno dostanu sladké portské. A ještě se v obchodě ne mě tváří jako na blba, který zase neumí ani slovo rusky. Rusové jsou asi vychovávaný jako nejdůležitější lidi ve vesmíru. Jsou to prostě mistři světa. Ale jejich specialitou jsou fronty. V Rusku nikdy neuvidíte nikoho v klidu stát ve frontě. Jen se pořád předbíhají.
• VÝROČÍ: Letos má republika Altaj výročí. Je to 250 let co bylo toto území připojeno k Rusku. Ve městech je spousta oslavných plakátů „Již 250 let dobrovolně a šťastně s Ruskem“. Ono to ale asi bylo trochu jinak. Altajci si pravděpodobně vybrali menší zlo mezi Ruskem, Čínou a Mongolskem. Po revoluci se Altaj stala střediskem bělogvardějců. Občanská válka zde trvala až do roku 1922. Následná 30 léta přinesla další katastrofu pro místní obyvatele ve formě řízené kolektivizace, denomádizace a destrukce klanového systému. Změna vztahů Altajců k Rusku nastala paradoxně až za II. světové války, kdy Altajci byli začleněni do elitních armádních jednotek jako ostřelovači a průzkumníci. Koncept společného nepřítele změnil jejich vztah ke státu. Od té doby se Altajci účastnili všech velkých vojenských operací sovětské armády včetně Koreje, naší okupace, Afghánistánu i Čečně.
• JÍDLO: Pořád to samý. Mletý maso. Pro vegetariána tady hrozí smrt hladem.
• VŠECHNO JE JENOM JAKO: Luxusní hotel, kde je luxusní jenom fasáda a recepce. V Luxusním hotelu rozvedou vodu na pokoje tak, že roura s vodou vede dva centimetry nad prahem o záchodech radši ani nemluvit. Záchody, to může být pro citlivější povahy trochu problém, hlavně ten strach, aby se člověk nepropadl dolů tou děravou podlahou. Kontrola vstupu do hotelu je důkladná taky jenom jako, trvá hrozně dlouho než ji vyplní, ale pak ji už nikdo nekontroluje. Registrace cizinců na OVIRU taky hrozně důležitá procedura, ale kdybychom ji neměli, tak se asi nic nestane, nikdo ji po nás nikdy nechtěl.
• PŘEZAMĚNSTNANOST: Všude je podle mě zaměstnáno dost zbytečných lidí. V hotelu je na každém patře paní, která tam sedí a čučí, teda někdy nám ještě z neznámého důvodu vynadá. V metru u každého eskalátoru sedí taky paní a zase čučí. OVIR: Registrace cizinců v Rusku je paradoxně možná jen v azbuce a nikdo na tom nevidí nic zvláštního
• CENY: S tím volným obchodem v Rusku to asi není zas tak jednoduché. Každý, kdo něco prodává (hospoda, taxikář, hotel) mají u sebe vyvěšený papír se schválením cen s kulatým razítkem z nějakého ministerstva.
• OBCHODY: V každé vesnici je neskutečné množství obchodů. Jsou to takové malé konzumy, kde se dá sehnat jídlo, drogérie a taky české pivo. V malé vesnici ČIBIT bylo takových obchůdků asi 4.