Canol - severozápadní teritoria 1999 - 1. část treku Tisk Email
Napsal uživatel Šimon   
SATURDAY, 09 Květen 2009 21:00
 Canol heritage trail - výzva pro odvážné

 

Po tříletých přípravách se mě a skupině mých přátel v létě 1999 podařilo uskutečnit akci, kterou lze zařadit mezi akce „životní“. Přešli jsme od východu na západ pohoří Mackenzie, které se rozkládá v severní Kanadě na hranicích provincií Northwest Territory a Yukon. Jedna třetina tohoto osmisetkilometrového pochodu vedla po trase unikátní historické trasy Canol heritage trail.

 

Canol heritage trail patří mezi ty světové treky, které jsou pro každého vysokohorského turistu výzvou a zkouškou jeho dovedností. To co nadchne a vzruší každého milovníka hor není jen délka a obtížnost cesty, ale hlavně naprostá odlehlost od civilizace a v neposlední řadě i zajímavá historická minulost.

Tento kout kanadské země býval do čtyřicátých let (a v pozměněné podobě je i do dnes) domovem indiánů lovců kožišin, prospektorů a dobrodruhů. Jeho nedostupnost a krutost přírodních podmínek odrazovala většinu lidí i jen na tento kraj pomyslet.

 

V roce 1943, kdy japonská vojska napadla Spojené státy a země svobody byla zavlečena do válečného konfliktu, musela být vyřešena spousta strategických otázek. Jednou z nich bylo i zásobováná americké armády ropou. Z tohoto důvodu vydal tehdejší prezident USA T.H. Roosevelt příkaz hledat tuto existenčně nutnou surovinu na severu kontinentu. Američtí vojenští prospektoři ji našli v místech, kde se dnes nachází městečko Norman Wells. Americká a kanadská armáda během dvaceti měsíců postavily ropovod v délce 900 km, který vedl z Norman Wells do Whitehorse, hlavního města Yukonu. Ropa měla zásobovat armádu na Aljašce a v  severním Pacifiku. Po roce fungování (koncem druhé světové války) se však celý projekt stal neefektivním a ropovod přestal být využíván. Armáda později odstranila  větší část potrubí, ale zanechala v místech kudy ropovod vedl veškeré budovy, přečerpávací stanice, spoustu automobilů a dalšího harampádí, na kterých je dnes vidět padesátiletý zub času.

Vedle ropovodu byla postavena cesta na přepravu materiálu a osob a telefonní vedení. To dnes na většině trasy již vzalo za své, ale silnice, jako stabilní stavba, je patrná dodnes. A právě ta se stala základem pro pouť dnešních novodobých dobrodruhů.

 

Tato silnice se dělí na dvě části. Část na straně provincie Yukon. je i dnes sjízdná terénním automobilem. Průsmyk Macmillan Pass leží na hranici s provincií Northwest Territory a odděluje sjízdnou část Canol heritage trail od divočiny. Od Macmillan Passu po řeku Twitya je možné jet po staré vojenské cestě na horském kole. . Od této řeky do Norman Wells se musí jít už jen pěšky. Turisté samozřejmě využívají divočejší část mezi Macmillan Passem a Norman Wells, přičemž ji chodí z obou stran, jak je komu libo.

Nejtěžší na celé výpravě je logisticky zvládnout cestu tam a zpět. Do Macmillan Passu se dá sice dostat autem, ale musíte sehnat někoho kdo vás tam odveze (k nejbližší civilizaci je to několikset kilometrů). Do Norman Wells silnice nevede vůbec. Nejobvyklejším řešením proto bývá využití pravidelné letecké linky Canadian Airlines z Yellowknife.

My jsme dopravu na počátek treku zvolili trochu netradiční - raftové čluny. Spluli jsme z poslední silniční výspy, osady Wrigley, po řece Mackenzie až do Norman Wells (zhruba 400 km). S bush pilotem (jak se zde říká chlapíkům létajícím na Cessnách do divočiny) jsme si dohodli přepravení člunů a věcí zbytných zpět k autům a dohodli místo a čas vyzvednutí části členů naší výpravy v divočině na trase Canolu. Na poslední chvíli jsme ještě navštívili muzeum Canol heritage trailu, na které jsou zde všichni pyšní. Zde lze také dostat i stručného průvodce po trailu. Vydání z roku 1998 by ovšem potřebovalo v některých místech aktualizovat.

Pochod až po Godlin lakes (místo setkání s bush pilotem) měl podle našich plánů trvat asi 17 dní, takže batohy obtěžkané stravou a věcmi na přežití hravě překročily 35 kilo. Jelikož hory, skrze něž cesta prochází, jsou spíše předhůřím Mackenzie mountains, jejich vrcholky nepřesahují 5.500 ft. (1800 m.n.m.). Nehrozily nám tedy žádné horolezecké výkony.

Největší nebezpečí v těchto končinách představují řeky, které je nutno po cestě brodit. Jejich toky napájené tajícím sněhem, jsou obzvláště na konci června značně divoké a bolestivě studené. A tři horské toky, které přinutily již nejednoho odvážlivce se vrátit, na nás cestou čekaly. O menších nemá ani smysl se zmiňovat, těch je nepočítaně.

Čtvrtek, 7.července.

Vyrážíme za deště, což na veselosti nepřidá. Naštěstí je to jen přeháňka. Čeká nás dvoudenní pochod nivou druhé největší řeky severní Ameriky. Dusno, vlhko a triliony komárů. Člověk si ani nepřipadá, že je kousek od polárního kruhu. Tam kde mizí cesta se brodíme močály místy až po kolena. Nedovedu si představit, jak by se tudy dalo bez cesty projít. Všude kolem je bahno a podmáčená půda. Na konci bažinatého úseku si oddychujeme jen na chvilku. Čeká nás první velká řeka – Carcajou. Podle mapy má být koryto v těchto místech asi 300 m široké se spletí jednotlivých ramen. Hned přes druhé říční rameno musíme bagáž přetahovat na nafukovacím člunu, holky musí plavat. V tu chvíli ještě netušíme jakou máme kliku. Toto rameno totiž bylo i hlavní a dále jsou již jen mělká ramínka a tůňky. Letos byl totiž výjimečně teplý rok a již z jara všechen sníh roztál. Proto je vody tak málo. Můžeme se tedy těšit na zítřejší scenerickou cestu Dodo kaňonem.

Ráno je však zataženo a mží. Chceme dnes dorazit do přečerpávací stanice číslo 2, kde má být suchá místnost s kamny. Je to ale 20 kiláků přes kamení s několika brody. Nakonec brodíme snad třicetkrát za stálého deště, nikdo si už neláme hlavu se suchem v botách. Je to neuvěřitelně vyčerpávající, obzvláště když potok se proti proudu nelogicky rozšiřuje a prohlubuje. Ze scenérie toho máme trošku až ráno, když se obloha roztrhá a my usušení od kamen vylézáme ven.

Čas nás poněkud tlačí, protože nevíme jak bude cesta vypadat dále. Snažíme se chodit maximální dávku jakou sneseme. Další den se proplétáme kolem potoků a zdoláváme první sedlo. Je z něj nádherný výhled do kraje a můžeme se rozhlédnout kam až musíme dojít. Ještě večer dorážíme k další velké řece Little Keel. Spíme před brodem v petrolejářském campu. Je nám smutno z toho, jaký neskutečný nepořádek tu dodnes po armádě zbyl. Slovo heritage (dědictví) zde nabývá významu staré krámy, nepořádek.

I Little Keel je k nám přívětivý. Chvíli sice trvá než najdeme nejlepší místo pro brod, ale samotné přebrodění není nijak zvlášť obtížné. Zápisky, které zanechali lidé čekající na opadnutí vody v jedné boudě v campu byly však až neuvěřitelné. Nějaký Francouz zde čekal tři dny, postavil si vor a při pokusu přeplavat řeku s obtížemi vyvázl holým životem.

Za řekou je silnice v relativně dobrém stavu, takže co se týče cesty, šlape se celkem dobře. Nepříjemná je únava, která nám svazuje nohy. Obtíže nastávají až při sestupu ze sedýlka v Blue mountains. V průvodci se píše o příjemném sestupu po úbočí hor. Dnes však nezkrotná vegetace kus silnice proměnila v neprostupnou džungli. Máme na vybranou: buď jít ve strmém svahu s velkými balvany, anebo si cestu prosekávat. Jedna alternativa lepší než druhá, jen si vybrat. V údolí se opět setkáváme s řekou Little Keel, tentokrát o pár kilometrů proti proudu. Chůze korytem je oproti očekávání celkem bez problémů. Po noci v kempu na 75. míli nás čeká jedna z náročnějších etap. Musíme překonat nejvyšší bod naší trasy, který je položen na náhorní plošině Abraham Plains. Pláně Abrahámovy je opravdu přiléhavý název. Tento pustý kousek země hosty opravdu nevítá. Oproti našim představám plání, jakožto zemi rovné, musíme po náhorní plošině souvisle stoupat tři kilometry. Chůzi navíc znesnadňuje silný vítr, který nás sráží na kolena. Nedovedu si představit zimu na takovém vídrholci. Čtyřicet pod nulou, což je zde běžná zimní teplota, musí být při takovém větru zabíjející. Přidáváme do kroku, protože zde nechceme tábořit. Toto pusté místo oživuje jen pár květinek a hlt vody by zde člověk hledal hodně dlouho. Když překračujeme nejvyšší bod 1630 m, cesta se láme poměrně prudce dolů. Při sestupu si můžeme vychutnávat nádherný pohled na pusté a rozsáhlé hřebeny hor.

O den později, když se cesta stáčí opět k hornímu toku Carcajou river na nás čekají dvě překvapení. Nejdříve potkáváme první lidi. Jsou to dva chlapíci z Norman Wells, kteří nám říkají, že projít si Canol je nepsanou povinností každého obyvatele Norman Wells. Další nás čeká až večer.

Zrovna když se chystáme tábořit, zahlédnu ve stráni pohyb. Když se podívám pozorněji přeběhne mi po zádech mrazení. Vidím svého první vlka. A je to pořádný macek. Všichni se samozřejmě chápeme dalekohledu a zpozorujeme, že se objevují vlci další. Nakonec jich napočítáme jedenáct. Čtyři dospělé a sedm mláďat. Náš pokus přiblížit se k nim blíž je však neúspěšný. Jsou to opravdu plachá zvířata. Ten večer máme ještě jedno zpestření. Klukům se podaří nevídaný rybí úlovek, takže si pochutnáváme na pečených pstruzích a lipanech. Jen to spaní s vlky za zády je trochu nepříjemné.

Na 109.míli, při přechodu Devils pass získává Kadálek první trofeje. Nádherné sobí parohy pro sebe a pro Davida. A jelikož už to máme k místu setkání s pilotem pouhých sto kilometrů, bez delších úvah je kluci přivazují na batohy. Teprve když si člověk takovouhle neforemnou věc připne na batoh, naplní ho obdiv nad těmito zvířaty - králi severu. Jak se s takovýhlemi vidlemi mohou prodírat hustým mlázím je mi záhadou.

Cesta podél potoka Trout creek byla nepříjemná. Silnice je totiž v těchto místech zcela spláchnutá a chůze korytem potoka nepřináší nic příjemného.

Když jsme opustili tento potok, čekal nás zlatý hřeb programu. Překonání Twitya river. Tato řeka je ze všech tří řek na Canolu nejhorší a proto jsme k ní vzhlíželi s velkými obavami. Ušli jsme asi dva kilometry po břehu než jsme se odhodlali k jejímu překonání. Voda byla po pás, ale naštěstí nebyla tak prudká, aby se musela plavat. Přešli jsme ji bez větších potíží, takže byl důvod k radosti. Twitya však části naší výpravy schladila úsměv na tváři o několik dní později, když jsme ji brodili zpět.

V noci jsme měli v campu návštěvu. Ráno jsme našli za stanem čerstvé medvědí stopy. Nikdo z nás však medvěda neviděl a ani on se o nás příliš nezajímal..

Od řeky Twitya po Godlin lakes jsou již jen tři dny pochodu. Nepříjemné bylo, že nám zvětší části propršely. Déšť nás iritoval. Při slunných dnech je teplota v této severní šířce poměrně teplá a najdou se i dny vysloveně horké. Úplným opakem jsou dny deštivé. Teplota padá k nule a když se při tom ještě prodíráte nasáklým mlázím, je to čas kdy by člověk vyskočil z kůže.

Pokleslá váha batohů byla znát. Hlavně proto se nám podařilo proběhnout údolím řeky Godlin poměrně rychle. Potkali jsme další dvě kanadské dvojice, které v porovnání s námi vypadaly poměrně civilizovaněji.

Na místo srazu s pilotem, k jezerům Godlin lakes, jsme dorazili po patnácti dnech pochodu - o dva dny dříve, než jsme původně plánovali. Bylo to dobře, protože obě Heleny a Petr se museli vrátit včas zpět do civilizace a do práce. Ujít za 15 dní 170 mil považujeme za solidní výkon.

U jezer Godlin lakes je lovecký kemp, kde od června do září přebývá rodina Simpsonových. Stan Simpson k jezerům přiváží lovce, kteří v kempu bydlí v malých chatičkách a tráví čas lovem a vyjížďkami na koních v přilehlé divočině. U kempu je polní letiště, kde nás měl náš pilot Blair vyzvednout. Od Simpsonových jsme mu mohli zavolat vysílačkou, že jsme dorazili dříve a on slíbil, že přiletí. Ve slíbený den však nepřiletěl. Bylo zataženo. A nepřiletěl ani den druhý. Třetí den, když naše nervozita a hlad vrcholili, se nad námi nebe smilovalo a letadlo konečně přistálo. Těžké bylo loučení s našimi druhy. Ale oni museli za povinnostmi a nás zbylé čekala 500 kilometrů dlouhá pouť přes pohoří, kde již žádná silnice nevede. Těžké bylo i loučení s parohy. Polní letadélka jsou přeci jen příliš malá, takže v nich není místa na takové nesmysly.

Se slzou v oku jsme mávali našim blízkým a když zmizeli v oblacích šli jsme zabalit do batohů metrák jídla, který nám přivezl Blair.