Původně je plánována akce do Waliských Alp ve Švýcarsku. Scházíme se v pátek v plné výbavě u Šimona a akci rušíme. Celou Evropu zasáhla mohutná nadílka sněhu. Přestože je březen, v české kotlině napadlo 50 cm sněhu. Vyhlídky na nejbližší dny vypadají špatně. Nakonec nacházíme díru v počasí, měníme destinaci a v úterý odpoledne ve složení Kolík, Herman, Šimon a Bubák vyrážíme směr jižní Tiroly, skupina Ortleru.

Na místo dorážíme kolem půlnoci a přespáváme. Ráno se snažíme dostat autem na Paso Di Stelvio a k našemu velkému překvapení silnice není protažena. Moc to nechápeme, protože to je jediná cesta k velkému lyžařskému středisku. Necháváme auto ve vesničce Trafoi (1600m) a dupeme po silnici s celkem asi 40 zatáčkami až do Paso De Stelvio (2750m). Je to celkem možná 20 km, slunce pálí a trvá nám to 4 hodiny. Tam, kde jsme měli začínat dorážíme ve 2 odpoledne celkem utahaní. Paso Di Stelvio je jak město duchů. Jsou zde hotely, bary, restaurace, lanovky, vleky, rolby, skůtry...vše, co patří k zimnímu středisku. Nicméně vše opuštěné a zapadané sněhem. Přemýšlíme o příčině, zda je to ekonomická neúspěšnost nebo například přístupová cesta zasypaná četnými lavinami.

Je jasné, že na bivak Ninotta, kam jsme plánovali dojít, to nestihneme. Naštěstí uprostřed sjezdovky nacházíme opuštěnou chatu. Z jedné z místností si děláme útlný wintrraum a zůstáváme do rána.

Probouzíme se do oblačného dne a vyrážíme k horní stanici lanovky M. Livrio (3174m). Odtud sjíždíme po ldovci navázáni do údolí ledovce Vedretta del Madaccio. Cesta vede dál do protisvahu. Snažíme se jí najít mezi mraky. Při zhoršeném počasí cesta není zcela zřejmá, takže dlouho hledáme, kudy se dostaneme nahoru po ledovci do sedla k bivaku Ninotta (3380m). Vystupujeme opět navázáni svahem a vzhledem k prudkému svahu a čerstvému sněhu se snažíme dodržovat patřičné rozestupy. Po další hodině se dostáváme k bivaku Ninotta, u kterého je také kamená stavba z počátku minulého století, pravděpodobně využívaná v té době k ochraně hranic.

Od bivaku sjíždíme širokým žlabem se sklonem cca 35° na ledovec Vedretta di Campo a traverzujeme pod stěnou Cime della Campagna až do sedla pod Kleine Piccolo, dále do sedla pod Cima Di Trafoi. Obcházíme z jihu Piso de Volontari na ledovec Vedr. dello Zebru. Ledovec je zcela plochý a čelo ledovce spadá na jih prudce do údolí. Uprostřed ledovce nás zastihuje totální bílá tma, takže volíme vyčkávací taktiku, usedáme na baťoh a čekáme na trhlinu. Bojíme se dál po ledovci pohybovat, protože není vidět ani pod nohy a hrozí pád z čela ledovce nebo do trhlin u čela. Nakonec taháme GPS a podle mapy se snažíme zorientovat. Konečně nacházíme cestu k chatě, jsme od ní maximálně 500m. Po překročení hřebínku sjíždíme do chaty Rifugio V Alpini. Chata má pěkný wintr v patře, vybavený dekami, na italské poměry luxusně. Snažíme se šetřit plyn a uvařit v dolní místnosti v krbu a uvolnit ucpaný komín. Nakonec to vzdáváme a vaříme tradičn.

Probouzíme se do mrazivého rána a vyrážíme nalehko směr Monte Zebru. Po 30 minutách padají půlce mužstva pásy, takže další půlhoďku servisujeme. Cesta pod vrcholovou pyramidu Monte Zebru vede po ledovci, který stoupá sklonem max. 25°. Přestože se ledovec tváří zcela bezpečně, doporučuji se navázat. V sedle, kde je ledovec zcela plochý, jsou zafoukané velké trhliny odlamujícího se čela, které jsou hluboké i několik desítek metrů. Pád do těchto trhlin by asi zkončil fatálně. Na ledovci necháváme lyže a vyrážíme na mačkách na vrchol Monte Zebru (3735m). Vydáváme se šikmo západně až na vrcholový hřeben a strmým traverzem se dostáváme až na vrchol. Tato pasáž je sice rokerská, nicméně kdyby ji netahal Herman s Bubákem, tak bych si ji s chutí odpoustil. Cesta vede nejdříve po úzkém hřebínku, kde je na jih stěna 600m a na druhou stranu ledová severní stěna 400m. V té se potom traverzuje až pod vrchol.

Na vrcholku se zdržujeme jen krátce a sestupujeme navázáni přímo po ledovci na hrotech maček dolů do sedla. Cesta nahoru by tudy asi byla také jednodušší. Po cestě dolů si s Šimonem ještě vyzkoušíme nedobrovolně zapadnutí do odtrhovky - chuťovka. Oddychuji si u lyží a následuje pěkný sjezd nazpátek do chaty.

V chatě dobalujeme a pokračujeme na východ nahoru po ledovci Vedr. della Zebru až pod Cima Della Miniera. Zde musíme dát opět lyže na záda a svahem 50° (ve vrcholové partii) vystupujeme na laně až na vrchol. Pod vrcholem je sníh už dost nestabilní, lze se však přijistit v částečně zapadaném klettersteigu. Přecházíme vrchol a opět prudkým svahem sestupujeme ledovec Vedr. della Miniera. Za horších sněhových podmínek by tento přechod Cima della Miniera byla velmi nebezpečná, v podmínkách jarní krupice to bylo na hraně. Odsud traverzujeme pod Grand Zebru po Vedr. Della Zebru a sjíždíme až k chatě Rif. L.V. Pizzini Frattota (2700m). Chata je otevřená, zůstáváme na noc.

Poslední den vyrážíme kolem jezera Laghi di Cedec na ledovec Vedr. di Cedec, procházíme kolem mohutných seraků až na vrchol Monte Cevedale (3769m). Po celou cestu je možné sledovat nádhernou pyramidu Grand Zebru (Königspitze), na které je vidět několik skialperů.

Odtud sjíždíme po ledovci Vedr. del Cevedale pod Sulden Spitze a kolem ní po ledovci Vedr. di Solda k chatě Rif. Citta di Milano a odtud po upravených sjezdovkách až do Suldy. Během sjezdu je nádherně vidět Ortler. V Suldě stopuji pro auto a vyrážíme směr Praha.

PRAKTICKÉ

1.den: Trafoi - Paso Di Stelvio, chata 2800m.......6 hodin

2. den: Paso di Stelvio - Rif. V. Alpini.........6 hodin

3. den: Rif. Alpini - Monte Zebru a zpět......4 hodiny

3. den: Rif. Alpini - Rif. Frattota.......5 hodin

4. den: Rif. Frattota - Sulda...........7 hodin

- lavinové nebezpečí mírné až vyšší, ve žlabech vyšší, hlavně sjezd od bivaku Ninotta, výstup na Cima Della Miniera

- kritické úseky: výstup na Monte Zebru, přechod přes Cima Della Miniera

- v ledovcích trhliny

Březen 2006, Kolík, Šimon, Herman a Bubák